Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sledovat, jak postupně stárnou vaše rockové hvězdy a idoly z mládí, bývá mnohdy dost nejednoznačný proces, v němž se mísí emoce nejrůznějšího druhu a občas to dokonce vede k jednoduchému závěru, že by udělaly o dost lépe, kdyby radši držely hubu. Našel bych asi vícero hudebních velikánů, jejichž hudby si nesmírně vážím, ale v momentě, kdy podlehli spasitelskému komplexu a ucítili nutkavou potřebu kázat, odcházel jsem do ústraní a trochu jsem se styděl. V tomto kontextu byla sólová dráha Davida Gilmoura jednou z těch důstojnějších a alba vydávaná pod jeho vlastním jménem aspoň z mého malého pohledu nikdy neměla potřebu napravovat svět. Netvrdím, že vím o všem - je tisíc věcí, které nesleduju a nevnímám, možná mi toho mnoho uniká, ale pravdou je to, že ze všech stávajících nebo bývalých členů Pink Floyd to byl právě Gilmour, kterého jsem poslouchal a stále poslouchám nejvíc.

Beru proto jako zapomenutou věc to, že v roce 2022 se v návalu emocí pokusil Gilmour zabodovat na festivalu politicky angažované písně a společně s ukrajinským muzikantem Andriy Khlyvnyukem z kapely Boombox vytvořil největší hrůzu v dějinách Pink Floyd. Asi rozumím tomu, že tehdy opětovně rozdmýchaný a jeho ženou Polly Samoson notně živený spor s Watersem mohl nakrátko zatemnit jinak (doufám) jasnou mysl, a byla to přesně ta chvíle, kdy jsem odcházel a styděl jsem se moc. Ale to je pryč a řečeno s klasikem: čo bolo, to bolo, terazky som Luck And Strange.

Je to Gilmourova pátá sólovka v rozpětí let 1978 až 2024, z čehož je vidět, že Gilmour na nic nespěchá a šetří si novou desku většinou tak na jedno desetiletí, z čehož samozřejmě mohou vysvítat obavy, zda se nejedná o desku poslední. Snad ne. Pokud bych ji měl vystihnout nějak jednoduše, napadají mě v podstatě dvě charakteristiky – jednak je to album zcela předvídatelné a pro autora typické (což je vlastně dobře), a jednak je to album asi nejvíc přeprodukované v jeho historii. Jestli je dobře i to, probereme níže. V podstatě už jen pohled do bookletu v jeho posledních stranách je dlouhatánským seznamem jmen, sborů, studií a hudebních těles, jejichž množství připomíná závěrečné titulky hollywoodského biáku (ZDE a ZDE). Přesná čísla samozřejmě nemám, ale troufám si tvrdit, že tohle bylo hodně, opravdu hodně drahé.

Poměrně intuitivně z toho plyne, že album Luck And Strange není až taková intimní, skromná Gilmourova deska, ale spíš na míru poskládaný výpravný projekt, jemuž autor propůjčuje svoje jméno … a samozřejmě i své hudební nadání. Na tomto místě si vlastně uvědomuju, že teprve až u čtvrté skladby A Single Spark jsem zaznamenal opravdu překrásné, pro autora typické kytarové sólo a až tehdy jsem si uvědomil, že uběhly tři skladby bez tohoto silného prvku. Rozhodně tím ale nechci říct, že by album ubíhalo bez povšimnutí a krásných motivů, jen těžiště je prostě jinde a Gilmour a jeho kytarová hra jsou jen jednou z několika dalších, podobně zásadních ingrediencí. Jaké jsou ty další? Sbory a orchestrace v různé intenzitě od dominantní až po ambientní, druhý hlas jeho dcery Romany, které hodný tatíček prošlapává cestičku a která naprosto ovládla skladbu Between Two Points, mimochodem předělávka písně původně od The Montgolfier Brothers - originál můžete zkusit ZDE.

Pojítkem celého alba je melancholie, životní smutek a sentiment po starých časech, tedy typické vyjadřovací prostředky Gilmoura jako hudebníka a Polly Samson jako textařky. Přesně v tomto duchu ve vypjaté formě je zakončena základní část alba, tedy skladba Scattered. Od dob High Hopes se jedná o jakousi formu obchodní značky, byť stejné naléhavosti a intenzity tento zhudebněný souboj proti toku času už nikdy nedosáhl (tentokrát určitě ne). V různé míře se tento pocit prolíná celou deskou, která je celkově zklidněná, uvolněná a taková smířená, dokonce bych řekl až tak, že dosahuje do jisté míry Cohenovského rozměru (skladba A Single Spark). Výjimkou by mohla být sedmá Dark and Velvet Nights, která začíná hodně rockově a svým zkresleným a záměrně zdrsněným zvukem vytváří dojem živého záznamu z malého klubu, kde Gilmour coby vřelý a skromný rocker, co to ještě pořád dokáže rozbalit, hraje pro několik svých nejbližších. Je to čistě jen krátký dojem, jenž je docela drsně pohřben následnými orchestracemi a chorály. S jejich nástupem je rázem po skromnosti.

Pro mě svým způsobem velmi překvapivý - a rovnou říkám že velmi nepříjemně překvapivý - je na desce Luck And Strange přístup k masteringu zvuku, který si myslím, že snad úplně poprvé v autorově historii podlehl potřebě zvyšovat neúměrně hlasitost na úkor přirozenosti, prostorovosti a vzdušnosti (přece Pink Floyd, ne?). Komprese je velmi zřetelná napříč všemi skladbami a pocit zahlcenosti především v refrénech je hodně citelný, což si jasně uvědomíte při skončení základní části nahrávky a příchodu úvodních tónů první bonusové skladby Yes, I Have Ghosts. Z nějakého důvodu tato skladba tomuto přístupu nepodlehla a její euforická vzdušnost je neskutečný kontrast proti slisované produkci předchozích písní. Navíc její podstata založená na akustických nástrojích a až neo-klasicistním přístupu má úžasně osvěžující účinek a píšu zcela upřímně, že právě tuto píseň mám ze všech úplně nejraději.

Čímž jsem tedy otevřel závěr v podobě bonusových skladeb, které jsou na vydání blu-ray celkem čtyři. Druhá z nich je titulní Luck And Strange označená jako original barn jam, pod čímž si můžete představit jazzově načichlou seanci opět s autentickým zvukem, která by byla naprosto úžasná, kdyby byla zásadně kratší. Čtrnáct minut více méně téhož materiálu příliš nevypovídá o hudební kreativitě a umění improvizace zúčastněných muzikantů, byť pro nekonfliktní a nevzrušivý poslech dobře poslouží i to. Poslední dvě skladby jsou orchestrální verze dvou věcí ze základního tracklistu a společným znakem obou je filmový, soundtrackový rozměr. Bohužel ovšem rozměr poněkud unylý, táhlý a uspávací, takže pokud by něco takového mělo fungovat jako filmová hudba pro Mayovky, Vinnetou by za jízdy usnul, spadl z koně a zlámal si vaz. Plytkost obou orchestrálek nepodněcuje mnoho představivosti nebo touhy se opakovaně vracet a spíš mi to přijde jako takový soundtrack k odchodu do důchodu.

Zmíněný blu-ray disk kromě čtyř bonusových skladeb nabízí dvě zvukové stopy, a to hi-res stereo mix 24 bit / 96 kHz (můj případ) a potom multichannel ve standardu Dolby Atmos. Čistě papírové provedení je vkusné, booklet obsáhlý a dostatečný pokud jde o informace, takže fanoušek a sběratel dostane přesně to, co k poslechu potřebuje.