Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
David Pomahač - Neviditelný

David PomahačNeviditelný

Ruadek26.7.2022
Zdroj: černá 12" gramodeska - promo od Minority Records
Posloucháno na: gramofon Tesla HC43 + zesilovač Denon DRA 350 + repro SW-V2.1 1250 černé 36W 1250W PMPO 2.1
VERDIKT: David Pomahač roste a nebojí se experimentovat.

„Nejlepší věci v životě jsou neviditelné,” poznamenává Pomahač. „Vzduch, který dýcháme, příběhy psané mezi řádky, láska sama. Dokonce i inspirace se čerpá z nějaké nehmotné sféry. Někdy jsem pak neviditelný sám sobě – těžko čitelný, neuvědomuji si své motivace, přehlížím znamení – ale pak se poznávám ve vypravování příběhů ostatních lidí. Neviditelný je prostředkem ke zpracování těchto podnětů.“ 

 

Ano, tohle je nová spolupráce a nový přístup. David Pomahač vyrostl v experimentátora, co si rozhodně zasluhuje pozornost. Tou spoluprací je Martin Tvrdý (nebo také Hůla, jak chcete), se kterým tu vyrostla deska, která zní zcela jinak. Není téměř v ničem podobná minulé Do tmy je daleko, která sázela na přímočarost písničkářství. Z toho dnes zbyl pouze důraz na texty, které jsou ale stále hlavním pohonem, ovšem už se zcela jiným doprovodem.

 

 

Podkres se stal čistě experimentálním, jsou to hrátky s rytmy, smyčkami, ruchy a echy. Nezní to ale jen jako snaha o to být za každou cenu jiný.  David ví, co chce sdělit a jak. Jeho muzika se stala stejně neuchopitelnou jako neviditelnost vjemů, které nás obklopují. Tohle spojení (textu a elektroniky) přitom dokáže vytvořit velmi uhrančivé hity, jako je čtvrtá Dlouhý – ne a ne ji pustit z hlavy. Tyhle poměrně temné celky rostou, i po desátém poslechu objevujete nové věci. Zde bych zároveň vyzdvihl práci se smyčci, které doplňují slušně maskované kytary. Jenovéfa Boková a violoncellistka Marie Dorazilová tomu dávají ještě další rozměr, jaký je u polo-akustických desek vítaným oživěním.

 

„Od první spolupráce, ještě v době Kieslowski, jsem chtěl dělat s Martinem víc. Je geniální. Chodil jsem k němu do studia jednou týdně, nic nebylo předem dané, hudbu na desku jsme napsali a nahráli společně. Nahrál jsem baskytary a využil i lap steel kytaru, pak už jen synťáky, kytarám jsme se vyhýbali. Hráli jsme, improvizovali, hledali divné zvuky a povídali si.” 

 

Jiný přístup ke skládání a vlastně i k textům, které čerpají z distopických sci-fi, H. G. Wellse a z útržků rozhovorů lidí okolo Davida. Tedy už nic osobního, o to intenzivnější je zde ale propojení futuristických experimentů a toho, o čem David zpívá. Je to další kapitola v jeho tvorbě.

 

„Jsou to takové příběhy v příbězích. Písničky o malých i velkých vesmírech. Existenciální sci-fi o důležitých věcech, co jsou neviditelný a skrytý. Našel jsem v knize nějakou situaci, která by dost možná nikomu dalšímu nepřipadala důležitá a domyslel si příběh. To samé jsem dělal se situacemi vypozorovanými u ostatních. Záznamy banálních a běžných momentů nemajících s chodem velkého světa nic společného.” 

 

Tahle deska je významným krokem pro Davida Pomahače, který nepřestává hledat zajímavé výrazivo a nebojí se experimentovat. Neviditelný je silnou deskou, Pomahač roste a začíná mít svůj nepřeslechnutelný rukopis. Deská má mé vřelé doporučení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky