Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nutno říct, že desky podobného ražení už dlouho neposlouchám. Jen svátečně si připomenu nějakou legendu, ale nové věci už nesleduji. Proto na mě Bab Al On zapůsobilo jako duch a připomínka toho, že daný žánr stále žije. Dødsengel zajišťují, že to herr Gott nemá lehké ani v dnešní hektické době, kdy už ho většina lidí nechává dřímat v klidu na nebesích. Norové mu urputně zatápí pod kotlem a práší svými bezohlednými kytarami do očí.

Tahle jejich zaměřenost a pozastavený vývoj mi v jejich případě připadá na škodu, ale zase na druhou stranu chápu, že se to spoustě fanoušků líbí. Bab Al On vykazuje v kontextu jejich tvorby minimální pokrok a jako jejich v pořadí páté album působí jako zastydlý čtyřicátník bydlící u maminky. Sympaťák, ale ne a ne vyrůst. Stejně tak Bab Al On na první pohled klame falešnými znaky dospělosti, ale pod sutanou je to holátko. Black metal v jeho drážkách patří o deset, patnáct let zpátky, dnes si ho dají jen zatvrzelí ochránci nehmotného kulturního dědictví. Pokud by nám stačilo toto, není co vytknout. Z pohledu zmlsaného a zestárlého kritika mi však vadí to, že album postrádá nějaký zajímavý nápad. Místo něj nás kapela zásobuje dostatkem planého tlachání, dutých meziher a řadou nezáživných melodií vracejících do hry omšelé postupy. Síra už postrádá štiplavost a zásluhou dnešních větrů z ní zůstává jenom slabý smrad. Rituální tlachání a oblíbená intra na sebe vzaly až příliš dominantní roli, zatímco slušnou a nápaditou vypalovačku aby člověk pohledal. Takže i když deska obsahuje jedenáct skladeb, zdá se být přeborníkem na ty zcela zbytečné. Annihilation Mantra, Agnus Dei, Dies Irae, co to krucipísek je? Přišel jsem si pro black metal a tady se drnká jako o fiestě a uši jsou týrány neustálým tlacháním.

Naštěstí se najdou i docela dobré kousky, které ukazují, že Dødsengel nejsou prázdnou bublinou a mají své místo pod měsícem. The Lamb Speaks zaujme nevšední melodií, nebo zajímavým zvukem kytary. Sice nakonec zjistíte, že je to takový nastavovaný kolovrátek, kterému by slušela poloviční stopáž, ale budiž. Na příkladu Hour Of Contempt je zase vidět, jak je možné prostou změnou rytmu odlehčit atmosféru a rožnout světlo v proudu temného rituálu. I hlasově se zde daří zaujmout a dobře se to poslouchá. Ale stále cítím, že tohle vše jsou jen berličky, kterými se snažím album obhájit. U silné desky by se o nich ani nemuselo mluvit.  

Dødsengel nejde odepsat jako trapné šašky. Stačí se vrátit o pár let zpátky a pustit si jejich album Interequinox. Tady je nalezneme ve vrcholné formě, tady se vaří opravdu pekelný guláš. Místo klišoidních formulací, kterými Bab Al On přetéká, zde můžeme najít ušlechtilé zlo, ze kterého sálá nelidský chlad a sebejistá svrchovanost. Skladby si libují v odlišnostech, každá se v zrcadle reality odráží jinak deformovaná a zarývá se hluboko do paměti. Interequinox a Bab Al On jsou nesrovnatelné nahrávky a ta novější hraje bohužel druhé housle.