Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Většina lidí, kteří nějakým způsobem začali hledat spirituální hudbu a nebáli se všech možných temných zákoutí, našli Dead Can Dance (DCD). Buď u nich zůstali, nebo se posunuli jinam. V každém ale tato skupina musela zanechat něco, co je téměř hmatatelné. Úchvatnou atmosféru a cit pro skladby, jaké v době jejich vzniku nikdo nehrál. Z prastarých kultur vycházející hudba postupně zaujala mnoho lidí a DCD se stali senzací, kultem nemajícím obdoby. Každá deska se soustředila jinam, a to zcela zásadně. Dvojice Lisa Gerrard a Brendan Perry ovlivnili zástupy následovníků, zcela uzavření do vlastní tvorby. A tak fungovali až do roku 1996, kdy naprosto nečekaně ukončili svoji spolupráci. O neskutečných 16 let později se dává tato dvojice opět dohromady a Anastasis začíná psát novodobou historii legendy Dead Can Dance.

Anastasis je především zvukovým klenotem. Natolik vybroušená produkce a zvuk, že je opravdové potěšení jen naslouchat každému úderu do bicích, klávesovým vlnám a bouřím emocí. A to ačkoli je album klidným, meditativním kusem dvou zkušených hudebníků, protože vyzrálost alba je jeho největší dominantou. Stejně jako Spiritchaser nebyl na první poslech, i Anastasis chce svůj čas. V mých uších zraje jako sýr. Čím déle jej poslouchám, tím více v něm dokážu nalézt. Ostatně takhle jsem to měl se všemi deskami DCD.

Zajímavé srovnání, které se doslova vybízí, je s Brendanovým sólovým albem Ark z roku 2010. Ark se totiž opravdu hodně podobá Anastasis, a to jak zvukově, tak v aranžích. Svým způsobem to ale není vůbec na škodu. Brendan našel pro Ark ideální zvuk v Irském středověkém kostele Quivvy a tuto unikátní produkci přenesl i na aktuální desku. Co se týká další podobnosti těchto dvou alb, mám z nich pocit, že Ark byl na půl cesty být spíše řadovkou DCD než samotného Perryho. Tak velký rukopis z odkazu DCD tam byl slyšet.

Mnohé názory tvrdí, že jsou Brendan s Lisou na vrcholu svého tvůrčího období a že se sešli v nejlepší možnou dobu. I já z alba cítím absolutní jistotu každým tónem a aranží, skladatelskou vyzrálost dvou velkých osobností. Každou skladbu zde opět vokálně podporuje jen jeden člen, výjimkou je duet v „Return Of The She-King“. Na albu zaslechneme též nedílnou součást DCD, Lisyn čínský cimbál Yangqin.

Celkový dojem z alba je velmi příjemný. Po nekonečných šestnácti letech je tu deska, která svou kvalitou dosahuje k těm předchozím. Aktivita obou členů nás sice dostatečně zásobila po celé ty roky, ale nestačilo to. Spolupráce těchto osobností je pokaždé něčím speciálním, výjimečným.

Jediné, co bych mohl vytknout, je to, že se drží příliš na uzdě proti sólovým počinům svých tvůrců. Na druhou stranu musím jedním dechem připomenout fakt, že sólová dráha je především prostorem pro experiment, k jakému jinak nemají příležitost.