Recenze: Dead Melodies

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Dead MelodiesMemento

Symptom30.3.2022

Zdroj: FLAC

Posloucháno na: PC / Marshall Major II

VERDIKT: Novinka z pera Toma Moora má své chvíle, pro které stojí za to žít, ale kdo by snad tvrdil, že je to vynikající, půjde za dveře.

Události opsaly kruh a Tom Moore je zpět. Evidentně nezahálí a nepotřeboval ani celý rok, aby po futuristické desce Fabled Machines Of Old (2021) ze světa, kde krajinou pochodují stroje, nahrál další zásek do diskografie pojmenovaný Memento. Poslední dobou mám pocit, jako kdyby se roztrhl pytel s hudbou inspirovanou sny a výjimkou není ani toto album. Spojení snového světa s ambientní hudbou je koncept odsouzený k úspěchu, co bezvadně funguje a jeho digitální i analogové kreace těžko soudit jinak než skrze pocity, které vzbuzují.

Pokud slyšíte Dead Melodies poprvé a je to přesně ta hudba, kterou jste hledali, budete právem nadšeni. Kdo na scéně temného ambientu už něco zažil, toho Memento na zadek neposadí. Na první poslech slyšitelný přehled nad kompozicí dává smysl veškeré instrumentaci, která dobře slouží záměru. Flow desky neruší nevhodné aranže, do děje však nevstupují ani žádné neotřelé prvky, a to takto monotématické nahrávce trochu škodí.

Celková nálož devíti skladeb v délce jedné hodiny je naditá éterickou atmosférou syntetických dronů. Šestá Somewhere Else místy evokuje podvodní svět, ale oproti pinkfloidí Echoes z alba Meddle (1971) drží uzdu fantazie zkrátka. Pátá Bonfires Of Limbo v sobě nese náznak kvalit příbuzných tvorbě Harvestmana a kombinace decentní, pozitivně naladěné post-rockové kytary s lehce znepokojivou smyčkou, tvoří jeden z top momentů desky. Klavír s dlouhým reverbem pohání nejen devátou Memories Lost, ale i sedmou Beyond These Shores se špetkou fieldrecordingu a kytary.

Nedá mi to a musím si alespoň trošku rýpnout do obálky. Za grafickým zpracování tuším záměr, protože neschopnost v případě výtvarného nadání Simona Heatha lze s klidným svědomím vyloučit. Celý výjev má vibe staré videohry s porouchanou grafikou a soudě podle zdobeného monolitu v dálce by klidně mohlo jít o zabugovanou scénu z herní série Uncharted. Pokud to není šitou horkou jehlou, tak mi zamýšlený majestát prostě uniká.

Pravdivé heslo praví, že „člověk něčeho dosáhne teprve tehdy, když má cíl a nebojí se dělat chyby“, takže buďme rádi za ten příval tvůrčí energie, v němž si každý najde to své. Není-li člověk naladěn na meditativní notu, mohou skladby iritovat svou stojatou povahou bez schopnosti nabídnout více rytmu, tempa a hudebního vzrušení. Celkem vzato může Memento suplovat dávku klidu v rušném dni, ale nejostřejší tužka v penále Toma Moora to určitě není.

Behind closed eyes, lost worlds enshrined

In an endless maze of mind's design

A welcome lure to unknown fate

Where forgotten memories lay in wait

Rays of hope consumed by fear

Mind inthralled, sleep's puppeteer

Subconscious worlds, old fires burn

From whence I wake, to never return

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

opište kontrolní kód

ALBUM INFO

Label:Cryo Chamber
Vydáno:Březen 2022
Žánr:Dark Ambient

Tom Moore

1. Where Lonely Embers Glow
2. Welcome Delirium
3. Waves Of Perception
4. Eyes Of The Sun
5. Bonfires Of Limbo
6. Somewhere Else
7. Beyond These Shores
8. Embers Are Forever
9. Memories Lost