Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Lonely People With Power

DeafheavenLonely People With Power

Symptom30.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO / Adam Audio A7V
VERDIKT: Nikdo nic a najednou Deafheaven dropnou novou desku, která vládne všem.

Letošní novinku bych neoznačil za dlouho očekávanou, protože – minimálně pro mě – se zjevila jako pověstný blesk z čistého nebe. Ano, předcházel jí singl Magnolia, což bylo takové menší zahřmění a hned po něm se spustila dokonalá průtrž mračen. Prší do teď, a ještě dlouho bude, protože kapela tentokrát přichází s esem v rukávu.

 

Pokud je tu něco jako stará a nová vlna blackmetalu, pak rozhodně jedu na vlně modernějšího pojetí. Ne nutně kvůli zvuku nahrávek a kvalitě instrumentace, spíše kvůli celkové estetice, která mě zasahuje podstatně hlouběji. Zatímco klasik stále ždímá náboženské motivy, Deafheaven si jako téma vezmou obyčejný lidský zápas s tíhou života, zatěžkají ho nekompromisní hudbou a do klipu nasadí animaci utrápené uklízečky. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

 

Borci z amerického San Franciska brnkají na strunu mojí spokojenosti už roky a je radost sledovat, jak se v dlouhodobé perspektivě tvůrčí potenciál kapely mění a rozvíjí. Lonely People With Power je ve znamení návratu ke kořenům. Z výrazné blackové substance klíčí zasněné shoegaze melodie a album jako celek vykazuje ve všech směrech znaky strukturovaného myšlení. Časová proluka čtyř let šesté nahrávce rozhodně prospěla. Dozrálo, co dozrát mělo.

 

Zvukově si nemám nač stěžovat, ukázkový příklad moderní a dobře zvládnuté produkce s artikulovaným a plným zvukem. Možná basový buben se občas trochu ztrácí a skrz jde hlavně těžce diktující virbl. V obnažené pasáži dvojky Doberman kopák na chvíli nepříjemně kliká, což je vzhledem k žánru a níže položené baskytaře pochopitelné, ale i tak bych v této mezeře uvítal špetku automatizovaného zesílení basů. Výšky jsou hladké a neřežou do uší.

 

Přemýšlelo se i nad sekvenováním, takže intenzivní pasáže jsou rovnoměrně rozložené po trase tak, aby deska umožnila oddech i neustálý přísun podnětů s přirozenými změnami tempa. Poslech je kvalitní, plynulý a bez turbulencí v podobě spadlé atmosféry. Mezi tím vším jsou povedené mezihry Incidental I – III, které se dají chápat jako intra následujících skladeb. Ta nejvíce výpravná skladba (epická chcete-li) je zcela předvídatelně až na samém závěru a umí zanechat pocit velkého prožitku, který je potřeba zopakovat.

 

Deafheaven jsou na vrcholu tvůrčích sil a jejich další tah bude stejnou měrou očekávaný i kritický. Aktuální deska bere vše podstatné z dosavadní tvorby, zlepšuje to a více se přiklání na stranu razantnější hry. Výsledek je pestrý a o poznání klenutější. Kombinace rocku, blacku a ambientního koření je po hříchu krásná a hned tak neomrzí. Nejsou to je přísné riffy, co ohromí technikou. Jako vždy je tu i hromada melodií a jednodušších kytarových linek, které vystupují z hlubin podvědomí, aby pronikly a ovládly posluchače. Což se mimochodem daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 3.6.25 7:32odpovědět

Tá ukážková skladba je pecka, som zvedavý na celý album. Ďakujem za upozornenie, pretože z vlastného podnetu by som asi na klip Deafheaven neklikol. V minulosti sme si s pánmi neboli veľmi sympatickí.

Ho!!! / 30.5.25 8:29odpovědět

Má to sílu, začasto slyším Fluisteraars a Swans.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky