Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Lonely People With Power

DeafheavenLonely People With Power

Symptom30.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO / Adam Audio A7V
VERDIKT: Nikdo nic a najednou Deafheaven dropnou novou desku, která vládne všem.

Letošní novinku bych neoznačil za dlouho očekávanou, protože – minimálně pro mě – se zjevila jako pověstný blesk z čistého nebe. Ano, předcházel jí singl Magnolia, což bylo takové menší zahřmění a hned po něm se spustila dokonalá průtrž mračen. Prší do teď, a ještě dlouho bude, protože kapela tentokrát přichází s esem v rukávu.

 

Pokud je tu něco jako stará a nová vlna blackmetalu, pak rozhodně jedu na vlně modernějšího pojetí. Ne nutně kvůli zvuku nahrávek a kvalitě instrumentace, spíše kvůli celkové estetice, která mě zasahuje podstatně hlouběji. Zatímco klasik stále ždímá náboženské motivy, Deafheaven si jako téma vezmou obyčejný lidský zápas s tíhou života, zatěžkají ho nekompromisní hudbou a do klipu nasadí animaci utrápené uklízečky. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

 

Borci z amerického San Franciska brnkají na strunu mojí spokojenosti už roky a je radost sledovat, jak se v dlouhodobé perspektivě tvůrčí potenciál kapely mění a rozvíjí. Lonely People With Power je ve znamení návratu ke kořenům. Z výrazné blackové substance klíčí zasněné shoegaze melodie a album jako celek vykazuje ve všech směrech znaky strukturovaného myšlení. Časová proluka čtyř let šesté nahrávce rozhodně prospěla. Dozrálo, co dozrát mělo.

 

Zvukově si nemám nač stěžovat, ukázkový příklad moderní a dobře zvládnuté produkce s artikulovaným a plným zvukem. Možná basový buben se občas trochu ztrácí a skrz jde hlavně těžce diktující virbl. V obnažené pasáži dvojky Doberman kopák na chvíli nepříjemně kliká, což je vzhledem k žánru a níže položené baskytaře pochopitelné, ale i tak bych v této mezeře uvítal špetku automatizovaného zesílení basů. Výšky jsou hladké a neřežou do uší.

 

Přemýšlelo se i nad sekvenováním, takže intenzivní pasáže jsou rovnoměrně rozložené po trase tak, aby deska umožnila oddech i neustálý přísun podnětů s přirozenými změnami tempa. Poslech je kvalitní, plynulý a bez turbulencí v podobě spadlé atmosféry. Mezi tím vším jsou povedené mezihry Incidental I – III, které se dají chápat jako intra následujících skladeb. Ta nejvíce výpravná skladba (epická chcete-li) je zcela předvídatelně až na samém závěru a umí zanechat pocit velkého prožitku, který je potřeba zopakovat.

 

Deafheaven jsou na vrcholu tvůrčích sil a jejich další tah bude stejnou měrou očekávaný i kritický. Aktuální deska bere vše podstatné z dosavadní tvorby, zlepšuje to a více se přiklání na stranu razantnější hry. Výsledek je pestrý a o poznání klenutější. Kombinace rocku, blacku a ambientního koření je po hříchu krásná a hned tak neomrzí. Nejsou to je přísné riffy, co ohromí technikou. Jako vždy je tu i hromada melodií a jednodušších kytarových linek, které vystupují z hlubin podvědomí, aby pronikly a ovládly posluchače. Což se mimochodem daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 3.6.25 7:32odpovědět

Tá ukážková skladba je pecka, som zvedavý na celý album. Ďakujem za upozornenie, pretože z vlastného podnetu by som asi na klip Deafheaven neklikol. V minulosti sme si s pánmi neboli veľmi sympatickí.

Ho!!! / 30.5.25 8:29odpovědět

Má to sílu, začasto slyším Fluisteraars a Swans.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky