Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošní novinku bych neoznačil za dlouho očekávanou, protože – minimálně pro mě – se zjevila jako pověstný blesk z čistého nebe. Ano, předcházel jí singl Magnolia, což bylo takové menší zahřmění a hned po něm se spustila dokonalá průtrž mračen. Prší do teď, a ještě dlouho bude, protože kapela tentokrát přichází s esem v rukávu.

Pokud je tu něco jako stará a nová vlna blackmetalu, pak rozhodně jedu na vlně modernějšího pojetí. Ne nutně kvůli zvuku nahrávek a kvalitě instrumentace, spíše kvůli celkové estetice, která mě zasahuje podstatně hlouběji. Zatímco klasik stále ždímá náboženské motivy, Deafheaven si jako téma vezmou obyčejný lidský zápas s tíhou života, zatěžkají ho nekompromisní hudbou a do klipu nasadí animaci utrápené uklízečky. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

Borci z amerického San Franciska brnkají na strunu mojí spokojenosti už roky a je radost sledovat, jak se v dlouhodobé perspektivě tvůrčí potenciál kapely mění a rozvíjí. Lonely People With Power je ve znamení návratu ke kořenům. Z výrazné blackové substance klíčí zasněné shoegaze melodie a album jako celek vykazuje ve všech směrech znaky strukturovaného myšlení. Časová proluka čtyř let šesté nahrávce rozhodně prospěla. Dozrálo, co dozrát mělo.

Zvukově si nemám nač stěžovat, ukázkový příklad moderní a dobře zvládnuté produkce s artikulovaným a plným zvukem. Možná basový buben se občas trochu ztrácí a skrz jde hlavně těžce diktující virbl. V obnažené pasáži dvojky Doberman kopák na chvíli nepříjemně kliká, což je vzhledem k žánru a níže položené baskytaře pochopitelné, ale i tak bych v této mezeře uvítal špetku automatizovaného zesílení basů. Výšky jsou hladké a neřežou do uší.

Přemýšlelo se i nad sekvenováním, takže intenzivní pasáže jsou rovnoměrně rozložené po trase tak, aby deska umožnila oddech i neustálý přísun podnětů s přirozenými změnami tempa. Poslech je kvalitní, plynulý a bez turbulencí v podobě spadlé atmosféry. Mezi tím vším jsou povedené mezihry Incidental I – III, které se dají chápat jako intra následujících skladeb. Ta nejvíce výpravná skladba (epická chcete-li) je zcela předvídatelně až na samém závěru a umí zanechat pocit velkého prožitku, který je potřeba zopakovat.

Deafheaven jsou na vrcholu tvůrčích sil a jejich další tah bude stejnou měrou očekávaný i kritický. Aktuální deska bere vše podstatné z dosavadní tvorby, zlepšuje to a více se přiklání na stranu razantnější hry. Výsledek je pestrý a o poznání klenutější. Kombinace rocku, blacku a ambientního koření je po hříchu krásná a hned tak neomrzí. Nejsou to je přísné riffy, co ohromí technikou. Jako vždy je tu i hromada melodií a jednodušších kytarových linek, které vystupují z hlubin podvědomí, aby pronikly a ovládly posluchače. Což se mimochodem daří.