Recenze: Debustrol

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

DebustrolRwanda

Bhut10.6.2012

Zdroj: mp3 (320 Kbps)

Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W

VERDIKT: Na první poslech strhující thrash a divokost. Na druhý poslech, věnovaný více textům, chytrá a ironicky upřímná deska nutící nejen k zamyšlení. Na třetí poslech, ve kterém předchozí dva splynou v jeden fungující celek – nádhera a strhující dílo.

Je trošku na škodu, že česká legenda úderného thrash metalu Debustrol se dlouho neukázala s novou plackou. Můžeme se nyní proto připomenout dosud poslední nahrávku z roku 2009 Rwanda. Rwandatotiž není obyčejným albem, je to poselství a drsné sdělení, které vede k zamyšlení. O tom, jak promlouvá, nebudu příliš prozrazovat, ovšem hloubku si lehce nastíníme.

Tato deska si nebere servítky vůbec s ničím. Album je plné agrese, vzteku, energie, nenávisti a hlavně protestu. Chlapíci vsadili na jednoduchost a přímočarost drsnosti hudby a více se věnovali textové stránce. Deska je jakýsi posel špatného světa, jež může nastat (pokud již nenastal). Ironicky nastiňuje zrcadlo reálného krutého současna. Ona vůbec ironie je celkem stěžejním pilířem hudby Debustrol.

Co se týče hudebního vzezření alba, tak musím zdůraznit jeho sílu a rychlost. Deska vyznívá velice agresivně a nenávistně vůči všemu náboženství, politice a válkám. Klasická ukázka syrového thrashe. Kapela však do písní přimíchala špetku deathu. Experimentální kousky známé z alb minulých zde mizí. Skupina se plně věnuje své myšlence nynějších problémů. Povedlo se vytvořit zcela nekompromisní album, které stojí a vyloženě vybízí k zamyšlení. Novince by se dala vytknout její přílišná opakovatelnost. Postrádání momentu překvapení, nějakého zlomu, který dosud nezazněl. Proto se může zdát, že album je příliš jednoduše přímočaré. Netvrdím, že nastává nuda, jelikož z Debustrolem se nikdo nenudí. Jednotlivé skladby, jsou od sebe jemně odlišné, ale celek nijak výrazný není. Na příklad skladba Vůdce je vůl, ve které kolem 2. minuty a 20. vteřiny v pozadí zaznívá Hitlerův projev, který vrcholí typickým hailováním nacistického Německa. Díky takovýmto detailům je deska o něco živější. Pohlédněme pak na druhou misku vah, kde stojí zástup argumentů, které odmítají podobná tvrzení, že deska je jednoduchá. Třeba taková je, ale nikomu to nějak extrémně nevadí. On ve své podstatě ani nějaký vývoj nebyl v plánu ani očekávaný. Koncept alba hovoří jasně. Virtuozita musela jít stranou. Tady se muselo jednat.

Stále faktem zůstává, že kapela se více věnovala svým textům a stylu předání myšlenek. Proto musím posluchačům doporučit, aby se zaposlouchali a zamysleli nad poselstvím, které se snaží kapela sdělit.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?