Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decapitated - Carnival Is Forever

DecapitatedCarnival Is Forever

Sorgh5.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Velmi dobrá deska, ryzí deathmetal pro široké masy. Nezanevřel jsem na ni, se zpěvem se asi časem popasuji a pak už to bude jen dobré.

Brno, 12.7.2011. Bylo ještě poměrně brzo, skoro noc, ale šero už bylo na ústupu. Rána pajsrem dunící v mé hlavě zahnala spánek a já zmateně koukám do stropu. Hmatám, nikde žádná boule, bolest taky ne, tak co se stalo? Stalo se vlastně něco?

 

Polsko, 12.7.2011. Kovová vrata jatek se otevírají a zřízenec vyváží kolečka plná čehosi. Puch nevymytých střev a jater je neuvěřitelný, zahltí nejblížší okolí a otestuje tak hlouček zvědavců. Jen nekňuba v kvádru se rozpačitě otočí a dáví do špinavého kanystru bez víka. Ostatní zhnuseně krčí nos, ale statečně a se zvědavostí pomalu přistupují k vozíku. Bezhlavé telecí embryo leží na změti krvavých hader, je slušně rozporcováno a mezi pahýly kopýtek svírá umatlanou placku. Praví: Je to zde, pánové. Ten nejrychlejší z reportérů hmátl po desce a peláší pryč. Až doma u přehrávače ho napadlo, čím to tele mluvilo, když nemělo hlavu? Vždyť bylo dekapitováno??

 

Polské a velmi technické kombo Decapitated sťalo další hlavu Všehomíra a na nerezovém podnose stylově naaranžovalo. Pro mě velká neznámá, pač jediná deska, kterou vlastním, spatřila světlo světa už v roce 2002 a ta se zove Nihility. Vrchol techniky, moje srdcovka, proto se novinky nazvané Carnival Is Forever trošku bojím. Jak to bude znít?

 

Velkou neznámou je sestava. Poslední řadovky se natáčely ve víceméně stejném složení, ke změnám docházelo jen na postu za mikrofonem. Avšak po tragickém karambolu, který se stal roku 2007 a při němž zesnul bicmen Vitek došlo k útlumu a nakonec rozkladu sestavy. Nyní tak po letech přichází Decapitated rekonstruovaní, kdy z původního složení zůstal jen pan Vogg mlátící do škopků. Další dva do počtu v kapele fungují od roku 2009. Takže rozdíl mezi Nihility a Carnival Is Forever musí být markantní. Tak jdeme na to, ten zkaženej smrad je hroznej…

 

Už od prvních tónů cítím na tváři závan z Nového světa. Americká smrtící liga by se vůbec nemusela stydět za podobný produkt a nevědět o koho jde, těžko rozpoznat polský rukopis. Je to technická práce, kvalitní řemeslo, ale mám li být upřímný, srdeční pumpa zůstává v klidu a líně udržuje sobotně - odpolední tempo. Už zde necítím tu chladnou nedostupnost, kov a komplikovaný majstrštyk tehdejšího génia. Kouzlo minulosti zůstává zakonzervováno a novotou třpytící se kotouček již vyznává odlišnou filosofii. Je to škoda, kapela se tak dostává z výsluní do srdce pelotonu, kde už je těžké prorazit.

 

Hlavně se nemůžu srovnat se zpěvem nebo spíš řevem. Nihility bylo krásně problité album, pan Sauron to sakra uměl a ke hře na sekanou to sedělo jako prdel na škopek. Ještě si pamatuju jeho blískající se pleš z vystoupení na dávné zlínské Metalmánii, kde mě jejich set vyloženě setnul. Ale projev Rafala Piotrowskeho odpovídá spíš všem těm moderním a coreovým smečkám, kterých se v posledních letech vyrojily kvanta a jejichž zaměření mě zcela míjí. Zbytek kapely šlape jako hodinový stroj, tady nelze nic vytknout a tak se oddávám kanonádě snaže se strávit vokál. Příjemná muzika pro letní odpoledne.

 

Pokud se smířím s faktem, že staří Decapitated jsou po smrti, tak nové album představuje slušný výrobek smrtícího modelářství. Nemám problém jej přijmout, jen se mi občas vybaví mlhavá vzpomínka na objetí gilotiny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky