Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decoherence - System I

DecoherenceSystem I

Victimer30.8.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Kompilace nebo regulérní deska? Račte si vybrat. Jde víc o to, že Decoherence na ní dokazují, že ve zlo-industriálním kování už patří k tahounům. A že se v ní dnes přes tu ocelovou konstrukci krve vážně dořežete.

S černouhelnou industriální squadrou Decoherence jsme již měli jednou čest. Bylo to loni s deskou Unitarity a jednalo se víc o jakýsi druh představení, neboť do té doby nám byla jejich kanalizační stoka zapovězena. Byla řeč o stylovém zahubení všeho živého v dohledu, o tlustých drátech trčících z pletiva staré fabriky, a taky o neprostupné chladné tmě se slušnou dynamikou. V neposlední řadě pak byly zmíněny přibližné parametry kapely, jež by mohly odpovídat kombinaci Red Harvest, P.H.O.B.O.S. a snad i trochu Blut Aus Nord (případně jejich projektů). Dnes bych ještě přihodil meziplanetární umění Darkspace. Nejaktivnější z kvantových mechaniků, pan Stroda, se navíc realizuje i v hlubinné černotě Palus Somni, která také nedává zrovna důvod k tomu se pousmát a dopřát tak tělu trochu zdraví. Ba naopak. Kontakt s ní byl navázán ZDE.

 


System I beru jako regulérní třetí desku souboru, byť se v análech můžeme dočíst, že se jedná o kompilaci. Je fakt, že skladby na ni posbírané byly vydány (digitálně) již dříve formou dvou EP (Nucleosynthesis, Formulation and Solution) a singlu (Dichotomic Observables), ale právě tyhle mini-nahrávky beru jako nástřel a možnou půdu připravenou pro dlouhohrající edici. A tak to i dopadlo. Kapela uznala, že by byla škoda je nevytáhnout, takže teď je máme pěkně pohromadě.


Pamatuji si, jak jsem se v případě Unitarity pral s až krutou monotónní clonou plnou nástrah, do které se sice náruživě vkročilo, ale za chvíli se člověk ocitl na pokraji sil a vážně přemýšlel, jak se od tam zdekovat a nechat si tyhle zlé sny zdát jen v rozumných dávkách. Valilo se to na něj ze všech stran, jako by ho něco velmi objemného skříplo v místě bez úniku pryč. U System I tento pocit trval asi tak dva poslechy. Pak se naplno otevřelo stavidlo galaktické strojařiny, aby vyjevilo kolik lákavě nemocného a přitom atmosférického a melodického v sobě má. System I, zřejmě i tím jak je posbíráno z různých mini období, útočí víc zeširoka a kroutí vizuál s až plastickou hravostí. Samozřejmě ve jménu nicoty a chladivé nenávisti. Za všechny budu jmenovat skladbu Dimension Witness, která bodá své rytmy v až líbivém provedení. Pak je tu také cover od Killing Joke na závěr, kde je ihned poznat, že se Decoherence drží původní předlohy a až poté ji ničí k obrazu svému. Povedená a milá vzpomínka na post punkové období.


Atmosféra alba je děsivě studená, ale s nábojem a konstruktivní surovostí. Decoherence zní víc metalově a pro mě i přístupněji. Srovnání obou posledních alb se přímo nabízí. Unitarity má dusivou sílu, těžký a všeobjímající efekt průmyslové moci. Je industriálnější, monstróznější, tuhé a odcizené. System I má větší tah na bránu a odkrytější metalově pudové rysy. Je blackovější, ryzejší, a ten industriální mechanismus je víc propláchutý krví a mrzce ohýbaným potrubím za zvuku ostře zkoušeného černočerného podzemí. Za všechny budu jmenovat skladbu Non-Holistic Constraints. Takže ten, komu strojová temnota Unitarity příliš přisedla hřbet a dýchací ústrojí, by mohl k Decoherence přijít tak trochu z druhé strany, z té prašivější a sypané ohořelým jehličím. Je však jasné, že i nadále je v hudbě Decoherence hodně tíživého strojírenství, nelidského vrávorání kolem uzavřeného objektu, kde vládne kal a rezavá vize futurismu, viz. třeba flákanec Ray Spallation. Jen to už není takový hustý válec.

 


Mě album System I oslovilo o něco více také proto, jako by na něm byli Decoherence víc sami sebou, byť bych jen nerad materiál Unitarity hanil nějakým plagiátorstvím. Mašina se rozjela na vyšší rychlost, je z ní najednou víc prostoru k rozhlédnutí a ten až chorý tlak ustoupil melodiím. Můj vztah k ocelově obskurní hmotě Decoherence narostl a význam jejich nahrávek, zejména pak této poslední, beru velmi vážně. A už je ten pravý čas brát tyhle maniaky opravdu vážně. Jako ty zásadní, kterým bylo dáno do vínku svírat pochyby do podoby mučících prostředků skrze sklovité a do temnoty sázené tepání. Tak jest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky