Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Defacement - Doomed

DefacementDoomed

Jirka D.1.4.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Metaversus PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Logické by bylo poslední desku Defacement vypudit z hlavy, ale něco vás nutí se k ní vracet. Možná to je nejlepší doporučení.

Čtvrtá deska mezinárodní formace Defacement se mi v přehrávači s různým stupněm intenzity objevuje už od loňského léta, ale místo toho, abych ji prostě smáznul, vypnul a nahradil další v pořadí, se k ní čas od času vracím. Svým způsobem mě oslovuje a láká, byť si ale nemyslím, že by to byla vyloženě nějaká extra věc, protože i v tomto extrémním žánru už jsou hranice dlouhodobě vytyčeny a překvapit nějakým dalším levelem hnusu jde jen velmi těžko. Pro rámcové zorientování se v problematice můžete myslet na Portal nebo třeba Ulcerate.

 

Defacement bandDo značné míry v té potřebě se vracet bude mít prsty obal, který je za mě asi nejdospělejší v krátké historii kapely, a jeho tajuplný majestát mi přijde mnohem působivější než kdejaká sbírka lidských ostatků. Je pravda, že když se člověk prokliká na kapelní merch, zjistí, že tyhle morbidní vášně nadále přetrvávají a není problém si objednat hezkou mikinu s tělem bez hlavy, ale pokud vyloženě neholdujete tomuto druhu zábavy, máte pro tentokrát možnost volit nekrvavou alternativu.

 

Deska Doomed vyšla loni v srpnu a různé její edice najdete na různých vydavatelstvích – Avantgarde Music, Total Dissonance Worship a Unorthodox Emanations (součást Avantgarde) – která svým zaměřením poměrně dobře vystihují to, co můžete jako posluchači očekávat. Úvodní intro Mournful kombinující noise a chorály ještě působí poměrně nevinně, ale hned následné dění naplňuje to, co doposud v recenzi slibuju – disharmonie, disonance, nelidský řev, atmosféra děsu, žánrově death roubovaný blackem, současně silně technická hra především na kytary, nic hezkého pod sluncem. Vyznat se v tom celém nějak smysluplně je pro mě i po několikaměsíčním poslouchání trochu problém, a právě to je asi důvod toho, proč někde výš píšu něco o tom, že vyloženě extra-třída tahle deska není.

 

Skladby, byť rozdílné svou délkou, jsou často zaměnitelné ve svých postupech a deska tak umí docela splývat. Férově je třeba přiznat, že technická práce v Unexplainable je výraznější než jinde a že druhá polovina Unrecognised a závěrečná Absent jsou neskutečně silné katarze, což jsou momenty, které vyčnívají z jinak ne příliš strukturovaného monolitu alba. Možná to vypadá jako málo, ale není to zas tak málo, a především díky těmto momentům nahrávka vyvolává potřebu se vracet, zvědavost a snahu zkoušet to znovu. Navzdory tomu, že nic hezkého s ní člověk vlastně nezažije a že tenhle způsob hry jde vyloženě proti srsti.

 

Doomed má lehce přes čtyřicet minut a osm skladeb včetně intra a mezihry je přiměřená dávka k přežití. Během toho času mám několikrát možnost zažehnat vkrádající se myšlenky na jistou prvoplánovost (samozřejmě v mezích žánru), s níž bojuju od úplného počátku – když bych si pod sebe napsal atributy této muziky a něco si pod tím představil, znělo by to asi takhle. Svým způsobem to asi není úplně špatně, protože Defacement nemají ambice vystupovat z komfortní zóny žánru, v němž se naopak snaží do ještě většího extrému dotáhnout už dávno extrémní postupy. Svým způsobem se jim to daří a to, že s jejich deskou přerušovaně trávím už tři čtvrtě roku nejspíš znamená to, že se jim to docela daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky