Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Defacement - Doomed

DefacementDoomed

Jirka D.1.4.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Metaversus PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Logické by bylo poslední desku Defacement vypudit z hlavy, ale něco vás nutí se k ní vracet. Možná to je nejlepší doporučení.

Čtvrtá deska mezinárodní formace Defacement se mi v přehrávači s různým stupněm intenzity objevuje už od loňského léta, ale místo toho, abych ji prostě smáznul, vypnul a nahradil další v pořadí, se k ní čas od času vracím. Svým způsobem mě oslovuje a láká, byť si ale nemyslím, že by to byla vyloženě nějaká extra věc, protože i v tomto extrémním žánru už jsou hranice dlouhodobě vytyčeny a překvapit nějakým dalším levelem hnusu jde jen velmi těžko. Pro rámcové zorientování se v problematice můžete myslet na Portal nebo třeba Ulcerate.

 

Defacement bandDo značné míry v té potřebě se vracet bude mít prsty obal, který je za mě asi nejdospělejší v krátké historii kapely, a jeho tajuplný majestát mi přijde mnohem působivější než kdejaká sbírka lidských ostatků. Je pravda, že když se člověk prokliká na kapelní merch, zjistí, že tyhle morbidní vášně nadále přetrvávají a není problém si objednat hezkou mikinu s tělem bez hlavy, ale pokud vyloženě neholdujete tomuto druhu zábavy, máte pro tentokrát možnost volit nekrvavou alternativu.

 

Deska Doomed vyšla loni v srpnu a různé její edice najdete na různých vydavatelstvích – Avantgarde Music, Total Dissonance Worship a Unorthodox Emanations (součást Avantgarde) – která svým zaměřením poměrně dobře vystihují to, co můžete jako posluchači očekávat. Úvodní intro Mournful kombinující noise a chorály ještě působí poměrně nevinně, ale hned následné dění naplňuje to, co doposud v recenzi slibuju – disharmonie, disonance, nelidský řev, atmosféra děsu, žánrově death roubovaný blackem, současně silně technická hra především na kytary, nic hezkého pod sluncem. Vyznat se v tom celém nějak smysluplně je pro mě i po několikaměsíčním poslouchání trochu problém, a právě to je asi důvod toho, proč někde výš píšu něco o tom, že vyloženě extra-třída tahle deska není.

 

Skladby, byť rozdílné svou délkou, jsou často zaměnitelné ve svých postupech a deska tak umí docela splývat. Férově je třeba přiznat, že technická práce v Unexplainable je výraznější než jinde a že druhá polovina Unrecognised a závěrečná Absent jsou neskutečně silné katarze, což jsou momenty, které vyčnívají z jinak ne příliš strukturovaného monolitu alba. Možná to vypadá jako málo, ale není to zas tak málo, a především díky těmto momentům nahrávka vyvolává potřebu se vracet, zvědavost a snahu zkoušet to znovu. Navzdory tomu, že nic hezkého s ní člověk vlastně nezažije a že tenhle způsob hry jde vyloženě proti srsti.

 

Doomed má lehce přes čtyřicet minut a osm skladeb včetně intra a mezihry je přiměřená dávka k přežití. Během toho času mám několikrát možnost zažehnat vkrádající se myšlenky na jistou prvoplánovost (samozřejmě v mezích žánru), s níž bojuju od úplného počátku – když bych si pod sebe napsal atributy této muziky a něco si pod tím představil, znělo by to asi takhle. Svým způsobem to asi není úplně špatně, protože Defacement nemají ambice vystupovat z komfortní zóny žánru, v němž se naopak snaží do ještě většího extrému dotáhnout už dávno extrémní postupy. Svým způsobem se jim to daří a to, že s jejich deskou přerušovaně trávím už tři čtvrtě roku nejspíš znamená to, že se jim to docela daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky