Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhou deskou Deftones, kterou v rámci svých vzpomínek na mladý věk zmíním, je slíbená Around the fur, která následovala po Adrenaline s dvouletou pauzou, během které se kapela snažila získat popularitu především živým hraním a nutno podotknout, že snaha to byla víc než úspěšná. Jméno Deftones se začalo celkem vážně skloňovat v kontextu éry nastupujících mladých kapel, z nichž prim hráli samozřejmě Korn a na druhé místo bych si osobně dosadil právě tuto čtveřici ze Sacramenta.

A možná hned na úvod bych měl objasnit nejasnost mezi uvedenou „čtveřicí“ a tolik známou pěticí členů. V době vydání Around the fur byli stálí členové opravdu jen čtyři (stejně jako na desce předchozí), ale v roli hostujícího hráče se již objevilo jméno Franka Delgada, který svou DJskou pozici mistra přes gramofon, samply a programming prosadil do stálé sestavy až na následující desce White pony. Na webu (wikipedii) najdete, že se jako host podílel už na prvním albu, ale při celkem podrobném listování booklety obou prvních alb jsem na jeho jméno v tom prvním nenarazil. Každopádně na desce druhé už uveden je a jeho přínos je rovněž patrnější a dobře čitelný. Zvuk Deftones vůbec prošel skokovým posunem a najdou se i tací (a není jich málo), kteří považují Around the fur za to nejlepší, co kdy kapela nahrála. Divit se jim příliš nejde, ta deska je prostě dobrá.

Produkční židli i tentokrát obsadil Terry Date, ale na rozdíl od v podstatě spontánního předchůdce je znát a hlavně slyšet větší úsilí vedoucí k preciznější nahrávce a jakkoliv může mít syrová deska svoje kouzlo, tentokrát Deftones neponechali náhodě nic. Pilovalo se všude, velký posun je znát ve vokálním projevu China Morena, zapracovalo se na zvuku nahrávky (mimochodem jeden z nejlepších v diskografii kapely), zkoušely se různé bicí a přemýšlelo nad sestavením tracklistu nahrávky. Výsledek? Deftones se dostávají do povědomí lidí jako naprosto svébytná kapela, které tuto vydobytou pozici nehodlá na dlouhé roky opustit ... a tento stav trvá.

„...It’s too bad you’re married me...“

Začátek desky je strhující a skladba „My own summer (shove it)“ se stává hymnou a hitem; Chino zcela jistě pracuje se svým hlasem od pasáží vyhrocených a řezavých po šeptané zpovědi odhalující nejjemnější nálady a záchvěvy zpěvákovi duše, rytmická sekce pracuje skvěle, basové linky jsou čitelné a radost do nich pronikat, zvlášť když zhruba v polovině skladby mají celý prostor zcela pro sebe. První skladba je hra pocitů, podbarvená vkladem Franka Delgada, cíleně útočící na posluchačovi city a do druhé „Lhabia“ přechází zcela plynule, i když nálada se mění, lehce temní a melancholie podbarvená beznadějnou vzpourou je cítit všude. Změna přichází v úvodu třetí „Mascara“; je lehká a přitom naléhavá, kytarově decentní, jednoduchá, ale silná. O to kontrastněji působí zbytek skladby, Chinův vokál už funguje tak, jak jej známe dnes, strhává posluchače, hraje si s ním a nedává mu jinou možnost, než zapojit se do příběhu desky. Plynulý přechod v rytmicky zajímavý začátek „Around the fur“ nás vrhá zase do jiných zákoutí lidských trablů, ostře vyřezávaná kytara jako vystřižená z Adrenaline je střídána až melodickými pasážemi táhnoucími se do dálav nekonečna, aby další vytržení do reality běžného dne přinesla pátá „Rickets“, ostrá a nekompromisní skladba, jejímž hlavním úkolem je připravení prostoru pro následnou „Be quiet and drive (far away)“, která je veledílem v repertoáru Deftones a jejíž rozvinutí v celou desku přinesla následující nahrávka White pony. „Be quiet and drive“ je pecka se vším všudy, textově vynikající, hladící každou melancholickou duši, vzbuzující city, o kterých jste ani nevěděli, že je někde hluboko máte ... útěk z reality, útěk daleko, far away do dálav.

„...this town don’t feel mine...“

Podobně jako pátá skladba funguje i sedmá „Lotion“, opět svou nijak neskrývanou schýzou, syrovou vypjatostí a diagnostikovanou nervózou připravuje prostor pro další proud pocitů a nálad zosobněných do „Dai the flu“, v níž snadno poznáte příspěvek F. Delgada, a která vás opět setřese na samé dno vašich smutků, na které jste už dávno chtěli zapomenout. Následná „Headup“ zosobňuje přátelství China a Maxe Cavalery, rok před první deskou Soulfy se tu objevuje Max se svou kytarou a vokálem, aby se Chino následně odměnil zase příspěvkem svým ve skladbě Pain (Primitive). Píseň v kontextu desky nijak nevyniká, přesto poslechově únosná záležitost. Závěrečná „MX“ patří opět k těm zamyšlenějším věcem, představila se v ní Abeho manželka Annalynn Cunningham a konec desky nemohl být lepší.

No, konec... Ona MX dosahuje stopáže nějakých 37 minut a mezi zbytečnými vrstvami ticha najdete ještě skryté dvě věci – celkem pokusnou záležitost „Bong hit“ a na druhou stranu povedenou věc „Damone“ úplně na konci. Stejně tak já jsem úplně na konci, už ze mě nevypadne nic.