Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - Koi No Yokan

DeftonesKoi No Yokan

Jirka D.24.2.2013
Zdroj: černý 12" vinyl, 180 g (# 9362-49459-0)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Aktuální Deftones jsou stále silní ve svých pozicích a přesvědčiví ve svém výrazu. Na míle se vzdalují všem rádoby metalovým artistům, jejichž pózy mizí s příchodem nového dne. A to se mi líbí. Snídat, prosím.

Pokládám se za Deftones závisláka a i když nemám potřebu vynášet všechny jejich desky do hudebního nebe, každou mám svým způsobem rád a na každou nově přicházející se třepu nedočkavostí. Kdybych tu psal o tom, že rukopis Deftones se časem vyprofiloval do čisté a naprosto svébytné polohy, jen bych opakoval sám sebe a možná i některé, kteří přišli na to samé v běhu let. A ti, co na to nepřišli a stále žijí v nějakém světě nu metalových iluzí, nechť v něm žijí i nadále, jejich problém.

 

„Koi No Yokan“ je druhou deskou, na níž se nepodílel stále marodný basista Chi Cheng a jeho místo opětovně zastoupil Sergio Vega. Ostatní členy snad představovat netřeba, tahle čtveřice to spolu táhne neuvěřitelných 25 let, i když pravda, Frank Delgado byl na soupisku doplněn o pár let později. Název desky znamená „Předtucha lásky“ a jde o sedmou studiovku Deftones ... vím, statistika ... poznámka poslední – nakonec jsem se rozhodl sepsat edici vinylovou, i když jsem poslouchal i CDčko a především edici amerického webového kšeftu HD Tracks, která je ze všech tří zvukově nejlepší. Pokud vás zajímá víc, mrkněte na doprovodný článek v rubrice Ozvěny.

 

Tak, konečně … deska mi opětovně dohrává, stále dýchám zdlouhavě a hluboce ... jdeme na to. Předně, čekat od Morenovců překotné změny by bylo jak močení mimo mísu – nepatřičné a především úplně zbytečné. Vytvořený a tokem času vybroušený model funguje, svou poznatelností staví veškeré následníky i současníky do role plagiátorů, pokud se vůbec někdo o něco podobného pokouší. Atmosférický projev Deftones v čele s výrazným vokálem China Morena (neuvěřitelné, jak se tenhle týpek za ty roky posunul) je poznatelný od prvních okamžiků desky a hned první skladbou „Swerve city“ kapela dává jasně najevo, že ze svých standardů neubírá ani píď. Stejně nepatřičné by bylo se domnívat, že se kapela zasekla na místě a spokojená se svým jistým si hladí bříška a snivě se usmívá do éteru. Velkou změnou, jíž si mnozí všimnete, je zvuk Carpenterovy kytary, kterou si buď podladil, nebo na ni natáhl další tlustou strunu. Její projev posadil do podstatně větších hloubek a v takové „Poltergeist“ ryje brázdu dosti hluboko. Baskytaru naštěstí nesupluje moc často, což se o některých djent-zázracích říct nedá.

 

Skladby samotné nesou jasný rukopis Deftones, silné atmosférické polohy zastřešené Chinovým vokálem jsou prostě síla a komu tahle poloha sedla v minulosti, bude spokojen. Nemám dojem, že by na téhle desce kapela přišla s tím nejlepším, její minulost v čele s „White Pony“ (2000) je hodně silná a stejně tak předchozí „Diamond eyes“ mi sedí víc. Na můj vkus ubylo Delgadovy práce s elektronikou a stejně tak neobjevíte experimentálněji laděné songy, které se na nahrávkách Deftones sem tam objevovaly. „Koi No Yokan“ se tváří podstatně civilněji, stravitelněji a předvídatelněji než některá starší alba, což někteří ocení a jiní se budou bít v prsa a volat po změně. Deska má hned od svého úvodu neskutečný spád a drajv, jedna skladba střídá druhou a první brzda přichází až s pátou „Entombed“, u níž vám kolem hlavy procválá stín bílého poníka stejně jako u deváté „Rosemary“. Sedmá „Tempest“ zase představuje jeden z těch šroubů do hlavy, co se po jednom poslechu zatočí a který nejde dostat ven; svým způsobem jednoduchá, ale neuvěřitelně nakažlivá záležitost, kterou si budete broukat ještě při večerním čištění zubů.

 

Zvukově je tahle deska namlsaná a je jasné, že musela stát koláč peněz. Sound působí mohutně, silně heavy, kytara je intenzivní jak krupobití („Goon squad“), Chinův projev přichází odněkud shůry a patří k těm, které zklidňují a mrazí v zádech současně. Za nejlepším zážitkem je třeba jít ke zmíněné HD Track edici, vinyl má bohužel své mouchy.

 

Dost ale bylo slov, aktuální Deftones jsou zkrátka stále silní ve svých pozicích a přesvědčiví ve svém výrazu. Na míle se vzdalují všem rádoby metalovým artistům, jejichž pózy mizí s příchodem nového dne. A to se mi líbí. Snídat, prosím.

 

Doprovodný článek: Předtucha lásky // Koi No Yokan

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky