Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdo spočítal všechny nahrávky a projekty, na kterých se podílel, respektive všechny vytvořil sám - belgický (bulharský) démon Olmo Lipani zvaný Déhà. Nestačil jsem se divit. Jestli stopro můžu věřit metalovým archívům, jedná se o padesát projektů během nějakých, já nevím, patnácti let a s nimi tuny nahrávek. Uf! Podobných bláznů a idiotů jsou mraky, nicméně tento ďábel patří do zvláštní sorty. Většinu asi nebudete znát, ale některé určitě jo. Jmenujme The Nest, Cult of Erinyes, Clouds nebo v roli hosta v takových pojmech jako Bekëth Nexëhmü, Eye of Solitude nebo Muvitium. Tam bubnoval, tudle zpíval, mrskal kytaru, basu nebo jel na piano. Prostě bourák.

Vzal jsem jako výzvu recenzovat Decadanse. Před nějakým půlrokem nebo tak nějak jsem psal recenzi na tohle album pro Unholy Pagan Fire a sázel se sám se sebou, jak na mě bude působit za pár měsíců a kolik desek Déhà za tu dobu natočí. A v jakém stylu. Jeho rejstřík je totiž stejně šílený jako jeho seznam. Nalezneme v něm blackovky, doomovky, ambient, industriální tucanice nebo kolosální symfonie. Ani v rámci Déhà nelze čekat jednotný styl. Decadanse oplývající pouhými dvěma skladbami nabízí všechno možné jen ne klasický metalový vzorec.

Dvacetiminutové zběsilosti jsou plné black/deathové řezby, avantgardních mimózních přešlapů i přesně daných konceptů. V obou skladbách se toho děje tolik, že nelze po pár posleších čekat, že bude všechno jasné. Zkušenému a vnímavému posluchači Déhà přitom není schopný/ochotný nic ulehčit ani nabídnout to, co doposud neslyšel. The Devil's Science tento příběh naplní bez možnosti vydechnutí. Tuc, tuc střídá děsivá smažba a vše vyvěrá v prog/avant jednoduchém liskanci s perfektně čistým/hrubiánským zpěvem. Zvuk kytar a způsob bicích spíše směřuje k deathové surovosti, avšak k jeho smrtícímu stylu má na hony daleko. I Am The Death nekulhá za svým předchůdcem. Ještě delší vypalovačka začíná afektovanou kytarou, echem a hallem. Vesmírný dusot je promísen démonickým šklebem, zlou veselostí a vše podané s uměleckým přesahem. Dlouho se rozjíždí, vyřvává, haleká, doomuje… a pak šupa. Déhà zpívá naprosto suverénně stejně, jako když řve. Pomalé tempo s rozjíždějícím efektem vydrží skladbě do třetiny. Pak se nervně rozcuká a prásk! Kdo se to směje?

Chtěl bych mít procento zápalu, génia nebo aspoň nadšení co Déhà a mrskat desky s lehkostí jako on. Pecka! Už poslouchám Averses, což je další deska tohoto projektu a jedná se o naprosto odlišný styl. Mrazivý, atmosférický black bez mašinek, doomu a avantgardy. Co bude dál? Takové magory jednoznačně miluju!!!