Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle recenze sice nepřichází zrovna ve správný čas, ale i tak není od věci na To Hell With God amerických Deicide vzpomenout. Proč to ale říkám, deska vyšla již v loňském roce 2011 koncem měsíce února. Ale nic naplat, k mým uším se dostala až značně později. Nutno říci, že Deicide patří mezi ikony žánru zvaného death metal a stáli u jeho amerického zrodu. Od roku 1989 jsou vcelku aktivně činnou sopkou na hudebním ďábelském poli. O tom, že jejich síla se nevytrácí, nýbrž trvá, se můžeme přesvědčit skrze poslední nahrávku To Hell With God. 

Glen Benton stále nenávidí Boha a vše s ním spojené. O tom už ostatně svědčí i samotný název jak kapely, tak i samotného nového alba. To Hell With God lze volně přeložit jako „k čertu s Bohem“ nebo doslovně „do pekla s Bohem“. Naštvanost pak z desky značně čiší a vůně síry se při poslechu povaluje po celé místnosti, v níž bylo cd spuštěno. Čtveřice satanášových stoupenců v čele s arci-démonem Glenem servíruje posluchači na zakrvácených podnosech deset porcí pokrmů. Tyto pokrmy mají po jejich pozření neblahé účinky projevující se nenávistí, paranoiou, nervozitou a především probouzejí choutky znesvěcování. Ne, není to hostie ani mešní víno, jsou to špinavé flákoty masa a silná kořalka na úrovni technického benzinu. Předešlými řádky jsem však nechtěl vyvolat dojem nechuti a odporu vůči současné hudbě Deicide, nýbrž rozpoutat pocit, že to, co nám braši vytvořili, se skutečně s ničím nepáře. Je to další naštvaný, divoký, tvrdý materiál, který od nich dostáváme už nějaký ten pátek. Ani bych od této kapely nečekal a vlastně ani nechtěl nic jiného než pořádně satanismem prostoupený death metal s kořením hutnosti riffů, vypracovaných sól a neustále dvoušlapkových bicích. Nějaký technický death je mimo hru, i když tu a tam se jisté drobné náznaky rozpoznat vcelku dají. Ale to je spíš nějaká moje posluchačská deformace, zřejmě zapříčiněná tucty novodobých kapel, které hrají death – technical death. Deicide je jeden ze základních kamenů syrového death metalu a dávají to setsakramensky znát i dneska.

Jak už bylo výše lehce naznačeno, deska obsahuje deset písní. Celkově nejsme u této kapely zvyklí na nějak dlouhý materiál a každá deska není zas tak dlouho hrající, jak se klasické řadovky obvykle nazývají. I nyní netvoří To Hell With God nějakou výjimku. Pár minutek přes půl hodiny se budou Vaše útroby a pačesy zmítat v rytmu rychlejším, tolik typickým pro tento spolek. Satan má z této bandy ohromnou radost, řekl bych. Peklo jen hoří nedočkavostí až páně Bentona pozná osobně. Myslím, že i opačně to funguje zcela stejně. Ta vyložená nas*anost na vše svaté je tak pocítitelná, že když natáhnete ruku, zcela pravděpodobně nahmatáte těleso, po jehož prozkoumání bude zjištěno, že se jedná o převrácený kříž. Již při letmém kontaktu s prvotními vteřinami alba To Hell With God a stejnojmenné titulní písně bezpečně poznáte, že Deicide neztrácejí sílu a odhodlání dál rozsévat nenávist vůči Bohu. Vesměs se nejedná o nic, co by ještě nebylo vyřčeno, slyšeno, či jinak prezentováno. Stále se na něco nadává s ohromným vztekem a vervou. Ale Deicide dokáží i stokrát omleté prostřít na obětní stoly tak, že korunní princové pekel vše zhltnou v malém okamžiku. A nejen tato šlechta, ale i my obyčejní smrtelníci jsme touto dávkou ohromeni a hltáme. Jak už jsem řekl, od Deicide nečekám nic jiného, ale jak oni to dělají, že to téměř vždycky tak sedne?! Paráda.