Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Delusion - Long Rope (EP)

DelusionLong Rope (EP)

Jirka D.12.10.2014
Zdroj: CD-R v jewel case, promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Long Rope zaujme v detailech, ale jako celek se ztrácí v přesycenosti doby. Skalní ocení, ostatní zapomenou.

Už poměrně dlouhá cesta Delusion mě úspěšně míjela a společně strávený čas se počítal na pár poslechů předchozího alba „Never Ever Forever...!!!“ (2009), které se mi postupně ztratilo ve změti českého podzemí. Po pěti letech kapela přichází s novou krátkometrážní deskou, jejíž CD edice doputovala i do naší ... asi redakce. Pro mě trochu překvapivě je prý k mání i vydání na 12“ gramodesce, ale poslední dobou si zvykám se nedivit už ničemu.

 

„Long Rope“ je deska o šesti skladbách, z nichž tu poslední, „Blaničtí rytíři“, rovnou v úvodu vyřazuju z dalších bojů, protože jinak by celkový dojem z nahrávky povážlivě klesl. Na nějakou zábavu fajn, ale pro seriózní prezentaci kapely to není a rytíře bych nechal spát nadále v hoře. Zbylá pětice laťku drží když už ne vysoko, tak alespoň slušný kousek nad zemí. Stručně asi tak:

 

Delusion mají velmi slušného kytaristu a pokud mě na desce něco baví, jsou to právě party sólové kytary. Nejen že se nebojí do jejich jinak ostře hardcorové (a místy až metalové) muziky nasadit červa nepodbízivé, ale naopak dobře se hodící melodiky, ale místy se vytáhne s tak dobrým nápadem, že jednomu spadne brada (třeba v „New Song“). Těch nápadů je víc, jsou různě roztroušeny v průběhu desky, ale bohužel působí ve svém snažení celkem osamoceně.

 

Druhé pozitivum bych viděl v poměrně zvládnutém aranžérském přístupu. Velmi povedeně funguje úvod celé desky, stejně jako střídmé, ale o to působivější zapojení chorálů - ať už v „Long Rope“ nebo v „Mouses“. Je z toho cítit snaha dotáhnout věci dál, udělat písně zajímavější a barevnější, a to se mi líbí. Vedle toho ale kapele schází někdo, kdo by všechny ty dobré nápady dal dohromady ve smysluplnou skladbu. Koktejl Delusion funguje v první písničce, možná ještě v druhé, ale už u třetí mě dohání pocit recyklace. Struktury skladeb obsahují dlouhé a naprosto nic neříkající pasáže, jakési přechody mezi mírně zajímavějšími částmi a někde tam mě dohání nepříjemná otázka, jestli pánové ladí, nebo už hrají?

 

Na jednu úroveň bych pak dal dojmy z vokálů a sejmutí bicích. První vytváří dojem zbytečného afektu, v němž je sice cítit snaha o nasraný a drsný projev, ale pro obojí schází charisma i výraznější schopnosti. Popravdě jsou na desce pasáže, jejichž vokální projev mi přijde hodně mimo (třeba závěr „Mouses“). Obdobně bicí někdo zlomil přes koleno způsobem, který lze jen těžko považovat za povedený. Ať už v tom jsou triggery nebo nějaká softwarová úprava, bicí zní nepřirozeně, a i když je z toho cítit snaha o cosi jako mohutnost (asi proto se dostaly do sólového úniku v úvodu „Long Rope“ a „Life in Flow“), výsledek - i s ohledem na obdobný obecný trend - mě poměrně děsí.

 

Suma sumárum? Album výrazně táhne dopředu práce kytary, nebýt jí, skladby by působily dojmem „jedna jako druhá“, což se i tak částečně děje. Vedle dobrých momentů je řada pasáží průměrných a rovněž nemálo vyloženě špatných, většinou v podobě jakýchsi přechodů a mostů, v nichž skladby bezradně přešlapují z nohy na nohu. Na druhou stranu je z nahrávky cítit snaha o dotaženost, o aranžérskou propracovanost (a to i přes hranice žánru) a album rozhodně nepůsobí odbytým nebo polovičatým dojmem. Schází schopný skladatel.

 

CD Delusion


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

JIRKA / 13.10.14 8:51odpovědět

Kam zmizel Aleš??? :O

Hnízd / 20.11.14 8:41odpovědět

Aleš je Drahuna, noví přezdívka ;D

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky