Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dementia Senex - Heartworm (EP)

Dementia SenexHeartworm (EP)

Victimer21.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Jedna z variant experimentálního smrťáctví, u které se teprve ukáže, jestli s ní počítat nebo na ni zapomenout.

DEMENTIA SENEX je mladou kapelou, které nebylo líto překopat své původní vize extrémní hudby do současné podoby spojení techniky death metalu a apokalyptického tahání těžkých uhláků z post-metalových šachet. Přidávají se tak do skupinky hledačů kteří stojí frontu, aby mohli naplivat do úst zkostnatělé dámy s kosou a přitom ji pořád brát za svou. V této frontě bychom mohli nalézt nezmary Ulcerate, nebo klidně Svart Crown, Gorguts a mnohé další, kterým se zželelo klasických postupů a mají chuť míchat chutné obskurní nápoje.

 

Italská družina se k podobným úvahám dopracovala teprve nedávno a tohle EP je vlastně takovým prvním zatěžkávacím testem jak to všechno půjde. Třípísňová kolekce ukazuje, že jít by to mohlo, ale ještě to dá nějakou práci. DEMENTIA SENEX zatím jen ukazují, že jim to technicky i temnotářsky myslí, ale ještě není proč skákat radostí. Skladby spíš poukážou na svůj potenciál a proletí kolem, aniž by na sebe významněji upozornily. Nebojí se zběsilých temp, kdy je třeba schovat sirky, aby nevzplál místní chrám, nebojí se útrpné melodie, ani doslovného zpomalení na hranu metalu samotného. Nebojí se asi ničeho, ale přesto se drží svých představ, které chtějí následovat.

 

Brát tuhle sbírku jako nějaký ukazatel snad ani nelze. Lze si však spočítat pět a pět a počkat dnů příštích, neboť v nich by mohli DEMENTIA SENEX vyjevit, čeho jsou opravdu schopni. "Heartworm" si zařadím mezi nahrávky, které potěší a svou formou dodají pocit dobře odvedené práce. Vracet se k ní budu ve chvíli, kdy budu potřebovat krátce a suše načerpat energii a nemít kvůli tomu potřebu použít ortodoxní specialisty. Upnu se k možnosti mít kolem sebe pocit něčeho volnějšího a čemu nechybí větší představivost. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky