Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro australské Denouncement Pyre mám velkou slabost. Učarovali mi už v dobách působení Mortem zine pro svou neurvalou zuřivost, přičemž dokázali působit sympaticky a vše doprovázeli výtečným hráčskou šikovností. Do blackového a deathového vztekání míchali chutné thrashové koření, díky kterému jejich skladby stále zní příjemně oldschoolově. Vysokou laťku si nastavili šest let starou Black Sun Unbound, s níž zažili svůj první vrchol. Bylo tedy otázkou, zda se jim podaří na vrcholu zůstat, nebo půjdou dál. Výš nebo níž?

Cesta Denouncement Pyre jde v současnosti přesně prostředkem. Forever Burning nepřináší nic moc nového. Je to jako vrátit se po letech cestování do svého pěkného domu, kde se nic nezměnilo. Vše je perfektní, cítíte se uvnitř hodně dobře a nic vás nepřekvapuje, ani neštve. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jediná novinka v táboře kapely je nový vydavatel. Label Agonia Records věděl moc dobře, koho si dotáhl do stáje. A je sympatické, že přechod pod jinou značku nezanechal na stylu Denouncement Pyre žádný stín.

Album zdobí působivý, lehce kýčovitý obal, na kterém lze spatřit obraz božstva, jeho kněze a dav poddaných. Téma, jež zavání opakováním, avšak je stále aktuální. Hašišáci z Denouncement Pyre ovšem nikoho vzývat nebudou. Vzhledem k obalu bych čekal pokusy o vznešenou náladičku, symfo prvky s chorály… To naštěstí nehrozí. Forever Burning je ryze kytarová řezba. A když říkám řezba, myslím řezba. Kytary se s ničím nepářou. Do ostrých kil, sekaček a sypanic se sólo či jakákoliv vyhrávka zatoulá docela často. Ozvláštní tak všechen ten randál. I když randál… To bych klukům dost křivdil. Jak strunové tak rytmické nástroje bravurně zvládají a stejně tak i tvůrčí, respektive aranžérské schopnosti mají v malíčku. Nechci tvrdit, že hrají kdo ví jaký technický metal, ale nebojí se zabrousit i do tohoto hájenství. Ostatně jejich příznivci ví, o čem mluvím.

Velkým kladem je lidová stopáž nahrávky. Osm skladeb rozprostřených v čtyřiceti minutách je právě tak akorát. Nepůsobí krátce ani zdlouhavě. Tvrdit, že se nic nezměnilo, by mohlo být nepřesné. Během naposlouchávání a odbourání pocitu stagnace jsem si uvědomil, že si na mnoha místech pobrukuju spolu s D., a rovněž si všímám větší chytlavosti některých nápadů. Ano, oproti minulosti přibylo lidštějších melodií. Sem tam ostrou žranicí problesknou barvitější chutě, aniž by kapela slevila ze své podstaty. Nepotřebuje se zaprodat ničemu a nikomu. Vše je podáno poctivě. Takže ano, Denouncement Pyre nestagnují. Zdánlivě hrají pořád to samé, ale tím, že vylepšují své řemeslo, přibývají možnosti jak svou hudbu ozvláštnit. Výsledkem jsou takové skladby jako Burn This World and Start Again, jejíž závěr mi evokuje melodičtější odnož švédského black metalu. Na druhou stranu The Opposer of Light nebo Tongues Stretched for Salvation se svými sypanicemi a tlakem žádnou melodikou odpočívárnu nenabízí.

Forever Burning je albem různorodým i sevřeným. Ve vyrovnaném vesmíru najdou prostor i stylově odlišné pocity. Kapela vše bravurně kočíruje. Jednotícím prvkem je zvukový kabát. V něm nenajdete žádnou odbočku. Vše je hnáno surovým naturelem. Žádné jemnější a brutálnější. Pořád mazec!