Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Depressive Disorder - Sep7em

Depressive DisorderSep7em

Victimer21.9.2014
Zdroj: CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Sedm smrtelných hříchů člověka v přítomnosti tvrdě elektronického projevu kapely, která možná stojí na rozcestí.

Informace o zastavení koncertní činnosti z důvodu časového vytížení a nenaplněných očekávání z posledních akcí přišla nečekaně, ale berme ji jako realitu. Jako taková však oprávněně ostře kontrastuje s čerstvým a avízovaným vydáním novinky "Sep7em". Aktuálním tématem k správnému uchopení nového alba je zpracování vize zabývající se sedmi smrtelnými hříchy člověka v elektro-industriálním prostředí, který nabízí mnoho výzev ke konečnému vyznění. 

 

DEPRESSIVE DISORDER se povedlo dát dohromady vyváženou strojovou vizi, které nechybí chytlavé momenty, tradičně naléhavý vokál (jenž zároveň nikdy nedominoval, jako spíš s kapelou žil svým životem) a zejména očekávané napětí a chlad. Ten je ostatně v tak ožehavém konceptu naprosto neodkladný. První průzkumné mise pod závoj "Sep7em" nebyly přímo vlažné, ale dotknout se jádra věci vyžadovalo svůj čas. Ten postupně nechal nahlédnout pod pokličku stísněně působícího materiálu, ve kterém se skrývá kus půvabu a několik pozitivních momentů na to, abych mohl v klidu manévrovat polosvětem temnoty a neživých útržků lidské posedlosti po prohřešku.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/d%20disorder%20recka.png

 

Sedm příběhů spojuje schopnost kapely zabývat se melodickou linkou v zajetí mechanismů, neúprosných a údavajících tón. DEPRESSIVE DISORDER se odkazují na smutnou písničku schovanou pod nánosem těžkých rytmů a smyček, které nejsou natolik silné, aby jí nedovolili se probudit a vyletět na povrch a pozemské světlo. Sice jsme někdy svědky občasného nedůrazu, nebo spíš přešlapování na nezáživných místech, ale v rámci vyjadřování kapely je novinka jasným signálem k osvojení názoru, že v případě "Sep7em" se bavíme o  zatím nejsvébytnějším článku jejich dosavadní kariéry. 

 

Poslech a přizpůsobení se prostředí "Sep7em" chce svůj správný okamžik. Zaujme věrné, elektronikou stižené duše, další si nejspíš cestu nenajdou, ale mohou se alespoň pokusit. Pod slupkou striktně působící elektroniky je totiž třeba hledat a nalézat. A řekl bych, že tahle věčná vášeň bude platit i pro ty zaběhanější po elektronickém dvorku. DEPRESSIVE DISORDER ukazují, ač ne přímo v ozvěnách geniality a všech vyčerpaných možností, že zpracovat téma se povedlo a není od věci se jím proplétat. Koncept "Sep7em" určitě splňuje svůj účel a dokáže žít svým životem. Nikoli na bázi uhrančivé temnoty (Vanessa je jen jedna), ale v podstatě v mezích sympatického uchopení elektronické řeže, jež v sobě umí najít poselství obyčejné, byť tvrdě zkoušené písničky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky