Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to sotva pár týdnů, kdy jsme si rozebrali první album Holissstik, na němž hraje hlavní úlohu Tor-Helge Skei (Manes) a... jsme zase u něj. Tentokrát v okovech ryzího black metalu, se sakrálním nádechem a v zatuchle atmosférickém módu. Zvuk je stlačen na minimum, je podřízen a nucen se držet při zemi, aby pak vyzněl celkový svátečně zvrácený prostor, který ho obklopuje.

Nově spuštěný projekt Diabolus, Mecum Semperterne! chová black metal jako své robátko, a to pak vystavuje obřadně chrámové prostorovosti. Abychom dostáli podrobnostem, tento projekt vznikl v hlavách Tor-Helge Skeiho a Kjella Rambecha (Whoredom Rife), aby při vznikajících seancích bylo možné přizvat další dva kumpány spojené s labelem Terratur Possessions, tedy mladého mistra Kråbøla (to je ale rodinka) a Eskila Blixe, který je aktivní například v Djevel. Sestavu bychom měli a není vůbec špatná, all star projekt hadra, ale o tom to není. Jak se tedy Diabolus, Mecum Semperterne! prezentují?

Prim hraje chrámová a obřadně chorá atmosféra. Hřebíky tlučené do kostelních stolic jsou sice surové, ale vše je drženo v jakémsi zvláštním oparu, kdy je vidět jen obrysy relikvií. Dopředu je hnán jejich starý smrad, grimasy ikon na oknech kláštera a atmosférické splynutí s něčím mimo běžné vnímání. Diabolus, Mecum Semperterne! se dostávají do míst, kde zní krutě a majestátně chrámově, ale taky tam, kde se mění v cizí entitu shlížející na náš povrchní a zmanipulovaný poklek před oněmi ikonami. V těchto chvílích je soubor hodně blízko takovým Blut Aus Nord.

Chrámové a svým rozpětím epické skladby špikují sakrální intermezza. Takto je album koncipováno, takto jsou klidněny dlouhé a špinavé výzvy, jak pojmout celý ten bohoslužebný proces jako obscénní, zvrácený a parazitující na duších klečících a v modlitbách ponořených černoprdelníků. A stejně tak umí být tahle zvrácenost a obrácená karta k poloze splynutí s Bohem krásná a posvátná. V mnohém krásnější a posvátnější, než je celý klášter žijící v zaprděném přesvědčení, které je zas mnohem zvrácenější a nemocnější, než je celá tvorba Diabolus, Mecum Semperterne! Krásně se to promíchává a doplňuje.

Samotné album se nejdřív chová odtažitě a jeho záživnost je stažená na úroveň běžné, nijak závratně vybočující nahrávky. Ale i tady platí, nechte tomu čas, nechte to zakořenit a prorůst. Klidně měsíce. Klidně to někam na pár týdnů zahoďte a pak si znovu najděte cestu. Jako já. Tohle album vyšlo v únoru a ten je víc jak půl roku v pánu.

My všichni tam jednou budeme. Já osobně mám tohle klášterní aroma a celkově sakrální nastavení a protnutí s diabolickým, usedle zbídačeným světem v oblibě. Když se nechá (možná až přehnaně, jako je to v tomto případě) vystavit na odiv právě ta religiózní atmoška a celé to sváteční a klenuté prostředí. Velká aura střetnutí dvou odlišných světů v jeden celistvý. Neříkám, že se Diabolus, Mecum Semperterne! povedlo vše úplně do puntíku, ale své si tohle album rozhodně řekne. Disponuje totiž momenty, které se zaryjí do podvědomí a v návaznosti těch dalších se ukáže, že první práce tohoto projektu má svou sílu.