Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dimension F3H - This Mechanical World

Dimension F3HThis Mechanical World

Victimer16.1.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: na všem dostupném
VERDIKT: Morfeus a jeho věrní po letech otevřeli víko zarezlého kosmického korábu a i když se nadále pohybují v prostoru patřícímu cyber metalové ekipě, je jejich současný projev o poznání důraznější. Thrash metal mechanického světa má pevné základy a přebíjí dřívější pompéznost.

Už dávno jsem záležitost jménem Dimension F3H považoval za vyřízenou, ale najednou je vše jinak. Po dlouhých devíti letech se kapela vzepjala a nahrála své třetí album. Její mechanické ústrojí málem zůstalo ležet ladem, ale ve skutečnosti potřebovalo jen delší pobyt v servisu, aby naprogramovalo nový software a inovovalo celý proces, který léta strnule dřímal v režimu spánku. K fázi obnovení bych pouze dodal, že původně čtveřice je dnes trojicí, neb tlučmistr Nasreten tři měsíce před vydáním novinky dobubnoval. Mám ale za to, že samotnému nahrávacímu procesu byl ještě přítomen.


Dřívější tvorba Dimension F3H inklinovala k mixu elektro metalu a tehdejším pozůstatkům black metalu, k čemuž Morfeova minulost v Limbonic Art zdatně vybízela. Kapela se prezentovala jako slušná odpověď na tehdejší snažení Covenant (později The Kovenant), Pain nebo v jistém smyslu i Samael. Čerpala z podobných zdrojů, ale zároveň si zachovávala svou důstojnost, která se z druhé strany poměrně hrdě hlásila k ozvěnám klasického heavy metalu. Tak dnes vzdáleně vidím poselství debutu Reaping the World Winds. Na ten po čtyřech letech návazalo druhé album Does the Pain Excite You?, které stavělo na podobných prvcích jako prvotina, ale snaha posunout výraz dál byla zřejmá. Celkově jsem ale pořád dával přednost výše zmíněným interpretům, jednoduše proto, že mi přišli výživnější. Dimension F3H jsem bral jako kapelu, kterou se čas od času sluší vyslechnout, ale která nikdy nepatřila k mým top favoritům pro průlet noční oblohou.

 

 
Dnes se mají věci přece jen trochu jinak. Výraz kapely zmohutněl, je přímočařejší a byť je stále vybaven silným elektronickým podkresem, tak jeho gró tkví v silovějším pojetí. Kapela vsadila na hustější a šlapavější projev. Možná by se slušelo říct, že celkově zbrutálněla. Novinka je nadále velmi přehledným elektro metalem, ale jeho základem je thrashující hutný spodek a pokud v jistých chvílích na moment ztratí na své původní dominanci, je nahrazen celkově tvrdším projevem.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/f3h.jpg


Hodně naznačí první dvě skladby, které se zbytku alba trochu straní v tom, že poukazují na starou dobrou thrashovou školu a dokonce dávají vale elektronickým hrátkám s atmosférou. Na ty se dostane až od skladby třetí a jsou plnohodnotně využívány i po zbytek alba. Ojedinělým kouskem nového mechanismu je čtvrtá skladba Technogoat, která svým šlapavě elektronickým naturelem stále stojí na hrdých metalových hodnotách, ale svou zhuštěností je zvukově jinde, než další songy. Ty jsou o poznání melodičtější, a ve vší strojovosti, hravější. Titulní věc zas v jistém směru může připomenout germánsky přesné riffování Rammstein (ani užitá elektronika není příliš vzdálená), ale Morfues má přeci jen jedovatější vokál, než Lindemann a už vůbec se nebojí jej různě prohánět zkreslením všemožných mašinek. A hlavně, tohle je vážně poctivý metal! A nakonec bych mohl zmínit svou favoritku The Dreaming platící za vzornou reprezentantku nového alba. Jako thrashově nařezaná skladba, která se nebojí melodií ani chytlavého klávesového motivu, na to má plné právo. Možná trochu tuctovka, ale působivá. Přesně jako celé album.

 

 

I přes zjevné přitvrzení kapela nadále sympatizuje se symfonickým doprovodem, protože minulost, ta se úplně vymazat nedá. Jejich stroj není jen kusem plechu, ale tvor, který je schopný se nadechnout, dětsky si vyhrát a který má v programu i pár vyhlídkových letů do universa. Přítomnost kapely je tedy možné brát i jako spojení dřívější záliby v pohybu vesmírem s kosmickým prachem ve vlasech a dnešní, o poznání těžší a strojírenskou krví načichlou, produkcí. Pocitově ovšem s celkovým důrazem na položku číslo dvě.


Ač si nemyslím, že je This Mechanical World albem, které by lámalo rekordy co do originality a lomcovalo se mnou dnem i nocí, tak jsem se současnou tváří kapely spokojen. Rozhodla se pro další krok na své cestě a se ctí jej zvládla. Jak už jsem psal výše: možná trochu tuctovka, ale působivá. A když už nic, tak může nové album Dimension F3H sloužit jako vhodná varianta pro ty, kteří podobně jako já považují aktuální rozpoložení Pain za pouhý tanečně metalový blábol.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Artie / 17.1.17 13:43odpovědět

Není to špatné, ale když varianta k Pain tak raději sáhnu po domácích Minority Sound.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky