Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„Tak nám vyšla další deska od Dimmu Brorgir,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Která deska, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „ já si pamatuju dvě. Jednu, nějaký Death Cult Armagedon, a potom znám ještě In Sorte Diaboli. Vobě nestojí za nic.“ „Ale milostpane, ta nová Abrahadabra, jak vo ní teď všude mluví.“ „Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „ to je dobrý. A kdy se to, těm Dimmu Brorgir, stalo?“.

Jo, kdypak se to stalo? Nový počin Abrahadabra vyšel 24. září a už je ho všude plno; očekávání bylo předem cítit na každém rohu a od značky Dimmu Brorgir se samozřejmě očekává, že vzbudí zájem u dost široké základny posluchačstva. A pokud jde o můj vlastní zájem, ten byl navíc zvýšen očekáváním něčeho lepšího, než poslední dva pokusy, které dodnes nemůžu tak úplně vstřebat (ten druhý v pořadí podstatně víc). Pravdou ovšem je, že Dimmu Brorgir nepatří zrovna k mým top-kapelám, i když jejich starší nahrávky si občas pustím docela rád. Nedokážu přesně určit, jestli to bylo vývojem kapely nebo mým hudebním směřováním (asi směs obojího), ale od jisté chvíle jsem přestal být tak nadšený a při poslechu se mi místo zatajeného dechu loudil do tváře úsměv. Ono všechno přehnané se časem stává groteskní a nějak tak jsem začal vnímat i Dimmu Brorgir. Celá ta zlá image, temnoty, pekla, satani a padlí andělé mě už přestali bavit a já se vydal hledat inspiraci do jiných zákoutí hudebního světa.

Nicméně by byla škoda pustit se nitky už jednou navázané a tak vývoj kapely a nový materiál sleduju i nadále, i když spíš jenom ze zvědavosti a částečně i ze slušnosti, abych snad neurazil. Album Abrahadabra je vyvedeno, jak špatný mrav káže, opět v tmavých a temných odstínech barev. Rohatá hlava na obálce mi připomíná tu, do které se v minigolfu trefuje míčkem, ale pravý smysl bude asi jinde. Běžná edice obsahuje deset písní, ale jsou k dostání i různé více vybavené edice, které si člověk pořizuje podle toho, za jak moc zarytého fanouška se považuje.

Po prvním poslechu mi v hlavě zůstala pouze jedna jasná myšlenka a to přejmenovat kapelu na Dimmu Brorgir Orchestra. Velká spousta symfoniky je obsažena snad v každém kousku nahrávky; hřmotné orchestry, sborové zpěvy a podobné kousky (které dneska prostě letí, to si přiznejme) jsou v tomto albu doslova napěchovány. Druhá myšlenka, která se mi tak nějak mlhavě rozprostírala v hlavě, bylo zrušení označení „kapela“, protože dílo je podstatně víc než cokoliv předchozího komplotem mnoha lidí – muzikantů všech možných profesí, takže výsledek připomíná spíš hudbu k nějakému bu-bu-muzikálu než desku běžné kapely jako takovou. S jistotou lze očekávat bombastická vystoupení a koncerty, které prostě budou uchvacující a dechberoucí pro všechny zúčastněné. Takoví jsou Dimmu Brorgir, patří to k jejich projevu naprosto neodmyslitelně; dokážete si představit, jak hrají někde v malém klubu pro sto padesát lidí?

Již obligátní symfonické intro tentokrát nazvané Xibir mě ještě nijak zvlášť nepřekvapilo, tenhle standard si Dimmu Borgir drží už celkem dlouho a bývá příjemným uvedením do dalších kapitol alba. Po dvojce Born Treacherous, kde začínám tušit, že se některé věci budou ubírat jiným směrem, přichází Gateways, pro mě píseň číslo dvě na desce. Skvěle zvládnutý ženský vokál, který dokáže posluchače chytit a pořádně s ním zatřást, dokáže bavit. Přes Chess With The Abyss, příjemnou a pro tohle album typickou píseň, se přenesu ke kapelo-titulní Dimmu Borgir, pátému a nejlepšímu počinu. Nevím, jestli něco podobného dokáže dát dohromady jeden člověk, nebo kolem toho skáče tým lidí měsíc, ale spojení melodického metalu, lehčího orchestru a mohutných, podmanivých sborů v této písni je prostě výborné a s velice lehkou vzpomínkou na Haggard se nechávám bavit a unášet. Pak už má soustředěnost upadá, respektive nepřichází nic, co by ji dokázalo podráždit v takové míře, jako dvě zmíněné písně. Z nastalé letargie jsem vytržen až devátou Renewal a to jenom proto, že mám pocit, že mi někdo vyměnil CD v přehrávači za poslední Cradle Of Filth. Ne ne, jsou to stále Dimmu Borgir, jenom jsem se nějak zamyslel...

Deska se končí tak nějak neurčitě, nezáživně. Kromě zmíněných bouřlivých orchestrů nic nového pod sluncem, jen místy se chytám a zvyšuji pozornost na něco zajímavého (třeba střední část osmé A Jewell Traced Trough Coal), ale jinak mě namísto temnot a pekla obestírá průměrnost a marná, zlá snaha. Nebýt slušných hitovek Gateways a Dimmu Borgir, asi bych tohle album tak často neposlouchal, uvidím, co ukáže čas.