Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trápení s neopětovanou láskou, motýlci v břiše, zamilované blouznění, rozverné broukání, kňouravé lamentování. Klasický svět průměrného padesátníka. Že ne? Ale jděte! J Mascis, Lou Barlow s Murphem v zádech vás velmi rychle vyvedou z omylu. Doživotní puberťák ve světě věčně zakrslých dinosaurů rovná se věc naprosto logická a ničím nevyvratitelná.

Neřešíme konec světa, makrobiotickou stravu, vrahy z Wall Streetu. Nehledáme nekonečné umění, zvuky kosmických dálav při spláchnutí záchodu, nebesa v suterénu policejní stanice. Trocha strun, nějaká ta natažená blána, parta přátel, pohodová nálada, špetka nadsázky a… ještě něco? Blázníte? Chápu, že deset kytar, padesátičlenný sbor, hradba samplů a hitmejkr za pytel dukátů na hodinu může zanechat působivý dojem ať už na papíře nebo při reprodukci výsledného snažení, ale ruku na levou stranu hrudi… i dva kluci v garáži, kteří do toho dají srdce, kolikrát napáchají radostnější paseku, než podobné zhýralosti zakrývající prohnilé pudlí jádro závojem z nejjemnějšího hedvábí, prošité zlatými nitěmi a růžovými mašličkami.

Dinosauří líheň ovšem ne vždy působila tak přirozeně neškrobeným dojmem, jako ročník 2016. Čas od času to mezi kamarády zaskřípalo, a i když podmínky signalizovaly dle všeho navýsost příznivé klima, výsledek sem tam přeci jen krapánek pokulhával. Přesně jako u posledního pokusu I Bet on Sky nebo na můj vkus poněkud dlooouhé Farm. Obstojná záležitost, ale chvílemi není kde se zachytávat o záchranná stébla. Historie se možná ptá, ale kdo by se staral. Tentokrát sedí vše na svých místech. Kluci vykopnou mamku z obýváku a najednou fungujeme. Zralá puberta má jednoznačně něco do sebe. Dinosauří tradice si potykala s Mascisovými sólovkami a světe div se, žádný paskvil, jen harmonická symbióza. Odlehčenější atmosféra, vyšší podíl vzdušných prvků, dvojitý příděl naivity v tom nejlepším slova smyslu. Bavíme se, na ničem jiném nezáleží. Dospělost klepe na dveře, ale proč by jí sakra někdo pouštěl dovnitř? 

Přes všudypřítomnou jednoduchost se nedrhne o zadky průměrnosti. Čistší a transparentnější zvuk je ku prospěchu věci. Revoluce nepřichází, ale o tu přeci vůbec nikdo nestál. Nápadů je tentokrát přebytek a tampóny na vycpávky hluchých míst není zapotřebí. Kromě klasicky středně hybných podupávacích záležitostí i pomalejší kousky dostávají křídla. Hoši jsou přeci mladí a nezastavitelní. Tak proč se omezovat nějakými šablonami. J Mascis umně balancuje na ostří patosu, ovšem i Lou Barlow dokázal vytáhnout dva trumfy z rukávu… jiné, klidné, přesto poutavé a do celkového kontextu beze zbytku zapadající.

Dinosaur Jr. spáchali jedenáct písniček. Jedenáct příjemných, nekomplikovaných písniček, které v pohodě obstojí klidně u letního táboráku, pokud vás přestane bavit vlezlé drnkání Honzy Nedvěda. Nasaďte optiku Naďi Urbánkové, hrábněte do strun a zkuste se usmát do zrcadla jako J Mascis. Drsnější něž kdykoliv předtím. Tentokrát nepotřebuju víc.