Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dinosaur Jr. - Sweep It Into Space

Dinosaur Jr.Sweep It Into Space

Jirka D.14.4.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Logické pokračování předchozího alba, které představovalo Dinosaur Jr. v docela dobré pohodě. Po pěti letech je to ... vlastně úplně stejně.

Dvanáctá deska devadesátkové rockové kapely si na svět musela chvíli počkat, protože její vydání, ač avizováno na polovinu roku 2020, muselo být posunuto kvůli panice kolem koronaviru. Nakonec bylo datum vydání staveno na třiadvacátého dubna letošního roku, což sice ještě nebylo, ale už to bude za pár. Ptáte se, kde jsem se dostal... neptejte se.

 

Na úvod trochu váhám nad tím, jak moc se zakousnout do historie kapely, která vznikla ve stejném roce jako já, protože o Dinosaur Jr. jsme u nás psali zatím pouze jednou v souvislosti s předchozím albem Give a Glimpse of What Yer Not (ZDE) a tam se toho o vzdálené historii moc nedočtete. Zase se tam ale dočtete něco o tom, proč je ta deska docela fajn (což je dobrá startovací pozice pro pochopení aktuální nahrávky) a taky se tam dočtete něco o historii nedávné, což rozhodně není k zahození a doporučuju to udělat. Pokud jde o ty úplné počátky, tak Dinosaur Jr. je pro mě taková typická devadesátková kytarovka, takový s nadsázkou řečeno průstřel mezi Pearl Jam a Pixies. Trochu z grunge, trochu z alt rocku, trochu melancholie, trochu zdravé energie, trochu živatobolu, trochu dobré nálady. Oproti těm dvěma zmíněným (a dalo by se jich uvést ještě víc) se tohle trio nikdy nedostalo do pozice natolik široce profláknuté kapely, že by je znalo obrovské kvantum fanoušků, byť svoje silné roky si kapela odbyla a desky z raných devadesátek si určitě poslechněte. Dopředu upozorňuju, že J Mascic občas mečí jako koza a je potřeba si na to zvyknout, a že obaly některých desek jsou fakt dementní (ten na Green Mind, 1991 naopak fantastický - ZDE).

 

Dinosaur Jr. band

 

Obojí potíž časem vyšuměla. J Mascic postupně ubral na hlasové frustraci a zpívá mnohem civilněji a snesitelněji, což je za mě jednoznačně dobře. A pokud jde o obaly, podezřelá barevná abstrakce minulé desky přešla do trochu jiné a ještě barevnější a podezřelejší abstrakce desky aktuální, s čímž se dá docela v klidu žít. Předchozí album jsem si koupil a dívat se na něj ve 12“ formátu je lehce psychotropní zážitek, album nové zatím nedošlo na pulty. Tak uvidíme.

 

Sweep It Into Space má délku lehce napěchované gramodesky (45 minut), dvakrát šest skladeb, jejichž naprostá většina se vejde mezi 3 a 4 minuty. Proč to píšu? Protože z toho plyne jedno - je to naprosto klasická písničková deska. Neexperimentuje. Nic nezkouší. Nic nikam neposouvá. Prostě hraje a hraje docela dobře. Valí s sebou hromadu melancholie v pozvolném, houpavém rytmu, kytary mají už dávno obroušené hrany, byť by občas chtěly dokázat opak (I Expect It Always), J Mascic si občas zaskřehotá, ale většinou se jeho hlas líně rozvaluje po okolí. Všechno je v kontextu kapely docela tradiční, přirozené a očekávatelné. Ono taky těžko páchat umělecké převraty v pětapadesáti...

 

Na můj vkus lehký, ale opravdu lehký úkrok stranou lze zaslechnout jen občas, to třeba když kytarový nosný riff v I Met The Stones připomene starověké Black Sabbath (sic!), v I Ran Away se problesknou prvky country a amerického tradicionálu obecně, nebo když se Take It Back nebezpečně přibližuje k infantilní karikatuře. Naopak lehké ježení chlupů na zádech nastane v momentě, když ten smutek už přeteče pomyslný pohár utrpení a Dinosauři sklouznou k trochu přehnanému patosu. Asi budete mít každý tu hranici položenou někde jinde, ale pro mě už je za pomyslnou čárou třeba To Be Waiting, navzdory krásnému kytarovému sólu, svým způsobem i přeslazená Garden, která by mnohem víc slušela Arbouretum, ale třeba i zmíněná Take It Back, především ve své závěrečné části. Je to hodně? Nebo málo? Za mě ještě někde na hraně, i když na řadě míst alba mám trochu trapný pocit stejně jak při projíždění oficiálních klipů na youtube (ten ke Garden máte ZDE). Dělá to mě dojem, že ten trademark dementních obalů a související vizuální prezentace v kapele je někde hluboko pořád zakódovaný a ne a ne se ho zbavit. Ono taky těžko páchat umělecké převraty v pětapadesáti...

 

 

Ale budiž. Deska jako celek je docela fajn a jako takový milý, nenáročný a nevtíravý společník funguje výborně. Netroufám si spekulovat nad tím, jestli je to deska spíš pro přestárlé fanoušky kapely z devadesátek, pro soudobé hipstery nebo matky na mateřské dovolené. Možná si každý najde svůj kousek pravdy a svůj důvod, proč si album zařadit do přehrávače, anebo deset důvodů proč je zahodit. Máme přece demokracii. Nebo nemáme?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky