Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disbelief - Protected Hell

DisbeliefProtected Hell

Michal Z14.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Disbelief potvrzují své kvality na death/thrash poli. Věřím, že budou vyhovovat všem otevřeným deatherům a metalistům, kteří hledají hudební laskominy. Po mnoha a mnoha posleších jsem si našel v „Protected Hell“ velmi imponující a komplexní album.

Matadoři německého death metalu Disbelief vydávají po dalších personálních rošádách již osmé řadové album „Protected Hell“. Měl jsem tu čest s předchozími alby „Spreading The Rage“ a „66 Sick“ a nutno podotknout, že recenzovaná novicka je hudebně zase trochu jiná, mírná progrese tvůrců trvá a je lákavá, povzbuzuje znovu se zakousnout do jejich tvorby.

 

Jak už to ale chodí, ne každá změna je ihned chápána a srozuměna dobře. Zářez „Protected Hell“ je nutno pojmout jako řádný flák masa na rožni, ze začátku moc nechutná – je syrový a při obracení vám spadne do uhlíků. Mějte trpělivost, očistěte jej a znovu grilujte, hloubejte a přemýšlejte, jak vlastně chutná. Ve výsledném názoru na album se možná dostaneme do stejného bodu. Album je těžké, ale uchopitelné. Špinavé, přesto přitažlivé. Místy rozvláčné, ale naléhavé a volající vás zpět. Zvolna dostáváte chuť se do něj znovu zanořit a nevyjít.

 

Z alba mám pocity, jaké jsem zažíval u dávných alb Kreator („Renewall“) nebo Coroner („Grin“), v mnoha směrech se v mé mysli stále při poslechu vynořují právě tyto dva kameny thrash metalu (místy mám „podezření“ i na Asphyx). Tímto chci naznačit, že se nejedná o čistý death metal. Lze to povrchně označit jako sexy crossover deathu, thrashe, lehce doomu a sludge metalu. Všechny tyto prvky se na vás hrnou ve zvláště vypečeném tvaru. Nečekejte žádné módní melody skandinávské vsuvky. Tu a tam zaslechnete čerpadlo odjinud, převážně však Disbelief mají od roku 1990 budovaný vlastní rukopis, který jim v současnosti velmi sluší.

 

Album „Protected Hell“ se honosí velmi vyrovnaným zvukem jednotlivých elementů. S chutí je možno vychutnávat vzrušující basovou linku, doporučuji. Celková produkce je špinavější. Pánové nás umějí akusticky rozněžnit, vzbudit mírné obavy a poté do nás napumpovat neskutečnou energii doslova hypnoticko-šamanským způsobem – „A Place To Hide“.  Tato si zaslouží přídomek - nejsilnější skladba alba. Karsten Jäger není typ singera, krytý má jen jednu polohu a mimo klasický řev (přesto mnohotvarý), dokáže přecházet i do dalších poloh mluvozpěvu na čistší bázi. Akustické začátky skladeb death metalové hydře velmi svědčí.  Toho Disbelief využívají měrou vrchovatou. Rytmické linky nenudí a skladba vedle skladby má každá jinou vlastní konstrukci. Místy jsou Disbelief velmi depresivní a vedou nás na scestí žalu a ponurosti. Kytaristé se neštítí psychadelicko-alternativních stěn, což je jen ku prospěchu rozmanitosti alba a jeho chápání. Skladby nikam příliš nepospíchají, většinou mají pomalé nebo střední tempo drtící jarní smýšlení. Ale například taková „Hell Goes On“ přesto trochu toto tvrzení vyvrací a rozcupuje nepřipravené na cáry v rychlejším mlátícím tempu.

 

Na albu je spousta pasáží, které si vás podmaní a zůstanou ve vás, tímto jsou Disbelief identifikovatelní na přemnožené scéně. Vstupuje zde do hry pocit, že vám je s touto upřímnou tvorbou dobře a nepřemýšlíte o opravdovosti hudby, protože ta, která nám je podávána, má vlastní ksicht a cítím, že stojí na pevných základech. Tíživost a hutnost odéru „Protected Hell“ je maximální, vyvážená na gram. Není pomoci jak přestat stále chtít další a další poslech. Záživnost CD roste geometrickou řadou a stále vás vroucně vítá a schvacuje do své moci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky