Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Matadoři německého death metalu Disbelief vydávají po dalších personálních rošádách již osmé řadové album „Protected Hell“. Měl jsem tu čest s předchozími alby „Spreading The Rage“ a „66 Sick“ a nutno podotknout, že recenzovaná novicka je hudebně zase trochu jiná, mírná progrese tvůrců trvá a je lákavá, povzbuzuje znovu se zakousnout do jejich tvorby.

Jak už to ale chodí, ne každá změna je ihned chápána a srozuměna dobře. Zářez „Protected Hell“ je nutno pojmout jako řádný flák masa na rožni, ze začátku moc nechutná – je syrový a při obracení vám spadne do uhlíků. Mějte trpělivost, očistěte jej a znovu grilujte, hloubejte a přemýšlejte, jak vlastně chutná. Ve výsledném názoru na album se možná dostaneme do stejného bodu. Album je těžké, ale uchopitelné. Špinavé, přesto přitažlivé. Místy rozvláčné, ale naléhavé a volající vás zpět. Zvolna dostáváte chuť se do něj znovu zanořit a nevyjít.

Z alba mám pocity, jaké jsem zažíval u dávných alb Kreator („Renewall“) nebo Coroner („Grin“), v mnoha směrech se v mé mysli stále při poslechu vynořují právě tyto dva kameny thrash metalu (místy mám „podezření“ i na Asphyx). Tímto chci naznačit, že se nejedná o čistý death metal. Lze to povrchně označit jako sexy crossover deathu, thrashe, lehce doomu a sludge metalu. Všechny tyto prvky se na vás hrnou ve zvláště vypečeném tvaru. Nečekejte žádné módní melody skandinávské vsuvky. Tu a tam zaslechnete čerpadlo odjinud, převážně však Disbelief mají od roku 1990 budovaný vlastní rukopis, který jim v současnosti velmi sluší.

Album „Protected Hell“ se honosí velmi vyrovnaným zvukem jednotlivých elementů. S chutí je možno vychutnávat vzrušující basovou linku, doporučuji. Celková produkce je špinavější. Pánové nás umějí akusticky rozněžnit, vzbudit mírné obavy a poté do nás napumpovat neskutečnou energii doslova hypnoticko-šamanským způsobem – „A Place To Hide“.  Tato si zaslouží přídomek - nejsilnější skladba alba. Karsten Jäger není typ singera, krytý má jen jednu polohu a mimo klasický řev (přesto mnohotvarý), dokáže přecházet i do dalších poloh mluvozpěvu na čistší bázi. Akustické začátky skladeb death metalové hydře velmi svědčí.  Toho Disbelief využívají měrou vrchovatou. Rytmické linky nenudí a skladba vedle skladby má každá jinou vlastní konstrukci. Místy jsou Disbelief velmi depresivní a vedou nás na scestí žalu a ponurosti. Kytaristé se neštítí psychadelicko-alternativních stěn, což je jen ku prospěchu rozmanitosti alba a jeho chápání. Skladby nikam příliš nepospíchají, většinou mají pomalé nebo střední tempo drtící jarní smýšlení. Ale například taková „Hell Goes On“ přesto trochu toto tvrzení vyvrací a rozcupuje nepřipravené na cáry v rychlejším mlátícím tempu.

Na albu je spousta pasáží, které si vás podmaní a zůstanou ve vás, tímto jsou Disbelief identifikovatelní na přemnožené scéně. Vstupuje zde do hry pocit, že vám je s touto upřímnou tvorbou dobře a nepřemýšlíte o opravdovosti hudby, protože ta, která nám je podávána, má vlastní ksicht a cítím, že stojí na pevných základech. Tíživost a hutnost odéru „Protected Hell“ je maximální, vyvážená na gram. Není pomoci jak přestat stále chtít další a další poslech. Záživnost CD roste geometrickou řadou a stále vás vroucně vítá a schvacuje do své moci.