Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disbelief - Protected Hell

DisbeliefProtected Hell

Michal Z14.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Disbelief potvrzují své kvality na death/thrash poli. Věřím, že budou vyhovovat všem otevřeným deatherům a metalistům, kteří hledají hudební laskominy. Po mnoha a mnoha posleších jsem si našel v „Protected Hell“ velmi imponující a komplexní album.

Matadoři německého death metalu Disbelief vydávají po dalších personálních rošádách již osmé řadové album „Protected Hell“. Měl jsem tu čest s předchozími alby „Spreading The Rage“ a „66 Sick“ a nutno podotknout, že recenzovaná novicka je hudebně zase trochu jiná, mírná progrese tvůrců trvá a je lákavá, povzbuzuje znovu se zakousnout do jejich tvorby.

 

Jak už to ale chodí, ne každá změna je ihned chápána a srozuměna dobře. Zářez „Protected Hell“ je nutno pojmout jako řádný flák masa na rožni, ze začátku moc nechutná – je syrový a při obracení vám spadne do uhlíků. Mějte trpělivost, očistěte jej a znovu grilujte, hloubejte a přemýšlejte, jak vlastně chutná. Ve výsledném názoru na album se možná dostaneme do stejného bodu. Album je těžké, ale uchopitelné. Špinavé, přesto přitažlivé. Místy rozvláčné, ale naléhavé a volající vás zpět. Zvolna dostáváte chuť se do něj znovu zanořit a nevyjít.

 

Z alba mám pocity, jaké jsem zažíval u dávných alb Kreator („Renewall“) nebo Coroner („Grin“), v mnoha směrech se v mé mysli stále při poslechu vynořují právě tyto dva kameny thrash metalu (místy mám „podezření“ i na Asphyx). Tímto chci naznačit, že se nejedná o čistý death metal. Lze to povrchně označit jako sexy crossover deathu, thrashe, lehce doomu a sludge metalu. Všechny tyto prvky se na vás hrnou ve zvláště vypečeném tvaru. Nečekejte žádné módní melody skandinávské vsuvky. Tu a tam zaslechnete čerpadlo odjinud, převážně však Disbelief mají od roku 1990 budovaný vlastní rukopis, který jim v současnosti velmi sluší.

 

Album „Protected Hell“ se honosí velmi vyrovnaným zvukem jednotlivých elementů. S chutí je možno vychutnávat vzrušující basovou linku, doporučuji. Celková produkce je špinavější. Pánové nás umějí akusticky rozněžnit, vzbudit mírné obavy a poté do nás napumpovat neskutečnou energii doslova hypnoticko-šamanským způsobem – „A Place To Hide“.  Tato si zaslouží přídomek - nejsilnější skladba alba. Karsten Jäger není typ singera, krytý má jen jednu polohu a mimo klasický řev (přesto mnohotvarý), dokáže přecházet i do dalších poloh mluvozpěvu na čistší bázi. Akustické začátky skladeb death metalové hydře velmi svědčí.  Toho Disbelief využívají měrou vrchovatou. Rytmické linky nenudí a skladba vedle skladby má každá jinou vlastní konstrukci. Místy jsou Disbelief velmi depresivní a vedou nás na scestí žalu a ponurosti. Kytaristé se neštítí psychadelicko-alternativních stěn, což je jen ku prospěchu rozmanitosti alba a jeho chápání. Skladby nikam příliš nepospíchají, většinou mají pomalé nebo střední tempo drtící jarní smýšlení. Ale například taková „Hell Goes On“ přesto trochu toto tvrzení vyvrací a rozcupuje nepřipravené na cáry v rychlejším mlátícím tempu.

 

Na albu je spousta pasáží, které si vás podmaní a zůstanou ve vás, tímto jsou Disbelief identifikovatelní na přemnožené scéně. Vstupuje zde do hry pocit, že vám je s touto upřímnou tvorbou dobře a nepřemýšlíte o opravdovosti hudby, protože ta, která nám je podávána, má vlastní ksicht a cítím, že stojí na pevných základech. Tíživost a hutnost odéru „Protected Hell“ je maximální, vyvážená na gram. Není pomoci jak přestat stále chtít další a další poslech. Záživnost CD roste geometrickou řadou a stále vás vroucně vítá a schvacuje do své moci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky