Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disillusion - Ayam

DisillusionAyam

Ruadek23.2.2023
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Xaomi Redmi T11 + Poweramp + Intenze Cliq
VERDIKT: Teprve čtvrtá deska v dlouhé historii kapely, která je na vrcholu tvůrčích sil. Ayam jako bezchybný etalon obdivuhodně znovuzrozené kapely, kterou přesto není pro mnohé lehké přijmout teď a v této podobě.

Čtvrtá deska v bezmála třicetileté historii kapely a druhá návratová, která potvrzuje unikátní status, jaký si bezpochyby zaslouží. Tímhle bych mohl recenzi začít, zároveň ji ale bez nějakého většího ošívání i s klidným srdcem ukončit. Takhle jednoznačné to ale není, je třeba zmínit mnoho faktorů, protože k tomu je se čtvrtou deskou ideální příležitost. Tak pojďme na to.

 

Ayam by s klidem mohla být přímou pokračovatelkou The Liberation, s podobnou mrazivou náladou a stylem, kterým kapela nastavila vysokou laťku vlastního pohledu na melodický death metal. A nejen melodický, především epický a progresivní, jaký se opravdu jen tak neslyší. Technicky nesmírně dobře zvládnutý, prostý manýrů egoistického předvádění se, které by kompozice trhaly na kusy. A že právě skladby jsou tím, co na současné tvorbě Disillusion oceňuji nejvíce! Andy Schmidt a jeho parta umí z každého kusu dostat maximum, každý hutný spodek umí vykřesat kudrlinky vzletných vyhrávek a kytarových sól, jaké si zapamatujete. Je tohle všechno? Dá se tohle říct i o minulé desce? Vlastně ano, přesně tak. Odlišnosti, nějaký vývoj? Disillusion rozhodně prohlubují dojmy z kompozic, které při jejich složitosti nedostanete jen tak do hlavy na první dobrou. Čím víc posloucháte, tím víc žasnete nad množstvím detailů, kudrlinek, akustických vyhrávek, množstvím pěveckých vychytávek a nápěvů na pozadí. Kapela nehraje na jeden zapamatovatelný motiv, ačkoli se k mnohým rádi zpětně vrací – ne, tady se především sází na atmosféru kompozic. První a čtvrtá věc mají nad jedenáct minut, to lze těžko pobrat s přihlédnutím ke složitosti muziky, jakou kapela neustále předvádí. Umí ale vyprávět, a to dělají to především za pomoci atmosféry, kterou má každý track specifickou. Nádherný příklad je Abide the Storm, najdete zde všechny polohy současných Disillusion a pochopíte sílu jejich umění, i přes složitost a náročnost poslechu.

 

 

Pojďme se ale trochu zamyslet.

 

Důležitá otázka, která mě napadla při poslechu právě téhle desky: nachází se kapela před další důležitou fází proměny? Proč takhle uvažovat? Protože Gloria z roku 2006 byla vrcholem jejich experimentování a myslím, že tam někde (nejen) Andy zjistil, že už moc není kam pokračovat. Ta obrovská pauza byla bolestivá, návrat ale ve velkém a opět dvě desky, z nichž tahle druhá rozvinula jejich styl k dokonalosti. Opět se ale dostali do fáze, kdy je třeba si říci, kam příště. Beru totiž Ayam jako pomyslný vrchol jejich rukopisu, kde nic nechybí a nic nepřebývá. Každý detail maximálně doladěný. Celá deska od první do poslední fáze čitelná, bez většího překvapení, ale neustávající v tlaku na posluchače. Etalon, co nelze překročit. Ne pro metalovou scénu jako takovou, ale čistě pro kapelu. Kam tedy dál? K experimentům typu Gloria si myslím, že nesměřují. Ke zvolnění do prog-rockových vod z death-metalu (podobně jako Opeth) by to rozhodně nebylo špatné. Disillusion jsou v současnosti stále více o kontrastech tichých pasáží a vzletných, dynamických protikladech. Je to ale vlastně velmi prověřený rukopis kapel z doby, kdy celá rocková scéna teprve vznikala. Vidím v tom jistou paralelu, která se může i nemusí projevit v budoucnosti kapely. Snad tohle bude cesta, ale možná se mýlím.

 

 

Pojďme zpět.

 

Ayam je pozoruhodné dílo. Sebevědomé, neuvěřitelně košaté a hodné pouze pozorného a trpělivého posluchače. Nepřekonává geniální Glorii, je třeba si ale uvědomit, že to ani nebylo záměrem. Poslouchat dvě první desky a poté s menším odstupem tyhle dvě současné, to je jako slyšet dvě rozdílné kapely. Společné prvky tu jsou, ale každá má jiný přístup. Jiné sdělení. A tak je to třeba i brát.

 

Užívám si oboje. A těším se na to, s čím Andy a jeho banda přijdou příště.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 12.8.23 16:24

U mě deska časem roste, ale některé skladby mi zatím nejdou pod fousy. První dva kusy jsou diktát a tam podléhám stejně jako u třetí, která mi (fakt že jo) připomíná Cypress Hill, ale v tom nejlepším. Permission výborná, Lazarus Leper zase ne. Dojmy se mi trochu houpou, ale celkově jsem vlastně spokojen. Král industrial metalu může být jenom jeden.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky