Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disperse - Living Mirrors

DisperseLiving Mirrors

Victimer16.6.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Hledáte rozptýlení? Tak nakročte do haly zdobené živými obrazy zrcadel a podlehněte jejich barevným svodům. Čeká vás mimořádný zážitek.

Mladí, neklidní, vášniví a určitě také troufalí, to jsou hoši DISPERSE, fantaskní malíři nálad z Polska, kteří přes svůj nevysoký věk šlapou na paty důvěrně známějším kolegům z branže. Jak jinak si vysvětlit barevnou mozaiku tónů, jež vykreslili do drážek svého druhého alba "Living Mirrors". Do zrcadlel obklopujících honosnou místnost moderní hvězdárny s výhledy do nekonečna vesmíru. Zrovna takový by mohl být vizuální doprovod hudební náplně této desky. Kapela DISPERSE má za sebou nástup k elitní jednotce firemní politiky Season Of Mist a díky němu se začátkem letošního roku zadělalo na materiál, který bych se nezdráhal označit jako velmi vyspělý a po kompoziční i skladatelské stránce maximálně hodnověrný. Stejně tak jej lze pojmenovat slovy jako kreativní, vylučující nestravitelnost a přitom vysoce produktivní, co se vrstev a proměn týká. Snad záhy pochopíte.

 

DISPERSE totiž aspirují na kapelu posledních týdnů a měsíců, které není lhostejný počet poloh a proměn vznikajících pod vlastní rukou. Skladatelský potenciál míří leckdy do atmosférických výšin, kde se dá objednat schůzka s náladami velikánů Pink Floyd, aby potom přitlačil na progresivní pilku, jevil se být matematicky přesným a potom, jako by se nechumelilo, povolil uzdu fantazie a odvázaných hrátek s impulsivními přerody rytmů. Poloha samotných DISPERSE je především hravá a díky mladické zručnosti, na většině místech alba doslova precizní. Postpubertální složení kapely samo sebe líčí jako fantasy music. Ano, s tím se dá určitě souhlasit, pokývat hlavou a prohlásit to ve všem tom vysněném zrcadlení za reálné. Odlesky a lomy světel inspirací s vlastní identitou dávají vzniknout vskutku moderně znějícímu výjevu, který lehce našlapuje kolem vás a neustále ohromuje právě svou nerušivou a volnou chůzí bez podpatků.

 

Důležitý je pocit z alba jako takového. Můžeme se bavit o ekvilibristické skromnosti, emocemi nabité muzice, rozhledu a klidných řešeních mezi stovkou překážek, ale podstatná je trvanlivost alba. Jeho jemná struktura, která není matným hadem se smirkovým povrchem hlavy, ale lesklá, hvězdami universa posetá cesta lákající k pokračování. Někdy se může zdát, že je těch ozdob až příliš, že svým svitem oslepuje, ale nakonec vítězí dojem lidského přístupu s tvůrčími výlety do dálek vesmíru a zpětných pohledů na modrou krásu matky Země. Nevidím důvodu se zastavovat a nejít dál. Nevidím výraznější slabiny v albu, jež pro mě osobně představuje jedno z největších překvapení roku, kdy byla pomlázka pokryta silnou vrstvou sněhu a na hradě trůní velký bledý Eman. Pokud by existovala možnost být nadále svědkem podobně postavené progresivní muziky, rád bych byl na dalších exkurzích osobně přítomen, neboť tyhle výlety stojí za zopakování. U polských DISPERSE jsem o tom přímo přesvědčen. O jejich klidu na duši a bouřící erupci v myslích skladatelů. A ještě něco, baví mě víc jak poslední Riverside.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Carlos / 15.9.13 16:54odpovědět

Jsou dobrý. Je to tam hlavně o Jakubovi Zyteckim - ten kluk je genius!

Ruadek / 16.6.13 19:41odpovědět

Souhlasím, je to hodně zajímavý. Minulá deska mě moc nebavila (ačkoli instrumentálně vyspělá), tahle je jiný kafe. Řekl bych, že prostě kapela do této desky vyspěla, dozrála. Tento rok, počínaje tímto měsícem, mám sice už jinou hvězdu progresivního rocku / metalu (Leprous), která mi uhranula ještě podstatně víc než Disperse ale i tak - výborné album.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky