Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dissolving of Prodigy / Pantheist / Gallileous / Wijlen Wij - Unveiling the Signs (split)

Dissolving of Prodigy / Pantheist / Gallileous / Wijlen WijUnveiling the Signs (split)

Jirka D.17.1.2011
Zdroj: CD (# RM666 032)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Dosti unikátní album čtyř kapel, které si nikdy nepřipustily slova jako „progrese“, „vývoj“ nebo „móda“. Jejich pojetí doom metalu je staré jako doom metal sám, ale je opravdové a od srdce, oni mu věří a jak to vypadá aspoň u našeho zástupce, nikdy asi věřit nepřestanou. Společně zvládnuté téma pak už jen ukazuje na sounáležitost neznající hranic. Deska, která spojuje a překonává předsudky … unveiling the signs …

Unveiling The Signs je splitko. Na tom by určitě nebylo nic zase tak zajímavého, kdyby se tentokráte nepotkaly namísto běžných dvou kapel hned čtyři a nevytvořily tak dílo, které se svým způsobem vymyká běžné produkci. V čem je zajímavé? Především je tu námět, na který každá ze čtyř kapel složila tu svoji píseň – pověry. Druhé pojítko je čistě žánrové, vše se totiž odehrává na vlnách dosti potemnělého doom metalu, takového, který tu byl již před mnoha lety, a na kterém všichni zúčastnění lpí jak na nejsvětějším životním moudru.

 

Celý nápad vznikl u polské kapely Gallileous, která ale záhy přišla na to, že sama na takovou myšlenku nebude mít dost sil a tak byli k dílu přizváni známí z Dissolving Of Prodigy. Pak už byl jen krůček k oslovení dalších spřízněných duší z Británie (potažmo z Belgie), konkrétně kapely Pantheist, ve které funguje její zakládající člen Kostas Panagiotou. A jelikož jedním z jeho dalších projektů jsou Wijlen Wij, čtvrtý do partie pokeru byl na světě. Výsledkem tohoto spolku jsou čtyři skladby na albu uvedené „intrem“ (skoro sedmiminutovým), o které se postaral přímo Panagiotou. Komu by se to zdálo málo (čtyři skladby přece jenom nejsou mnoho), bude vyveden z počátečního omylu pohledem na hrací čas nahrávky, který dosahuje téměř 55 minut. Do rukou se vám tak dostává album, na kterém čas plyne mírně jiným tempem, na vše se jde s patřičnou porcí rozvahy, ale o to s niternějším zaujetím. Od původního návrhu dvou skladeb od každé z kapel, který by vedl jisto jistě na 2CD, bylo nakonec upuštěno…

 

První skladbou je výše uvedené intro nazvané Overture: The Nadnese Of Crowds, které svým rozsahem a mírou propracovanosti vydá za regulérní instrumentální počin. Hudba je poskládaná z partií pro klávesy (které jsou hojně zastoupeny ve všech skladbách, se kterými měl co do činění Kostas Panagiotou), programmingu a samplů, výsledkem čehož je příjemně náladová instrumentálka a nenásilný vstup do dalších částí alba.

 

Druhá položka tracklistu a zároveň první dějství lidových pověr v hlavní úloze mají na svědomí polští funeral doomaři Gallileous a k jejich cti budiž řečeno, že svému naturelu jsou věrní i v textech. To sice mnohým (včetně mě) znesnadňuje překladatelskou úlohu, ale kdo by alespoň netušil při čtení:

 

W ponury listopad, przyjdź będę tam.

Przynieś žółty liść, jedlinę, świeczki pal.

Zmów litanię, kladź na stól upieczony chleb oraz nóź.

Bo z daleka idę, w noc, musze zgasi glób.

 

Zajímavostí je zpívající bubeník Mirek, jehož growling ovšem v závěrečném mixu mohl dostat více prostoru. Do popředí se tak dostává zpěv-řev kytaristy Wina, který jsem zpočátku přirovnával k předsmrtné agonii a až po prolistování bookletu jsem objevil ten správný termín – torture scream. Opravdu přiléhavé... Pomalá skladba, která by měla ambice posluchače příjemně houpat a uklidňovat, ale díky onomu řevu se stává mnohdy zbytečně drásavou a agresivní.

 

Trojka The Wall Of Life od Wijlen Wij je pro mě nejslabším článkem jinak dost silného řetězu splitka. Píseň nevynikající po textové stránce, snažící se zachytit lidi žijící ve falešné představě bohů a ideálů, trpí především kvalitou produkce, která je dost možná záměrná, ale vpravdě ubíjející. Jestli byla předchozí skladba nazvána „funerální“, tak už nevím, k jakému vhodnému termínu bych se měl uchýlit u této. Depresivní temnota zarytá six feet under.

 

Dissolving Of Prodigy se postarali o čtvrtou píseň na albu, která nese název Zlodějská světélka. I vzhledem k mým překladatelským možnostem z polštiny mám pocit, že tato skladba je tou nejtemnější a nešpatnější na desce. Příběh, který parta kolem Fusatyho zhudebnila, není zrovna pohádkou na dobrou noc a ke klidnému spánku vám nepomůže ani optimisticky vyznívající flétna, kterou je dílko uvedeno. Právě naopak, Fusatyho hlas, rozvláčné kytary, pomalé a depresivní tempo a celých těch ponurých patnácte minut dokážou rozebrat i hodně netečného člověka.

 

No a poslední skladbu Barock mají na svědomí právě Pantheist a jejich frontman Kostas Panagiotou … a navzdory jakési vlastenecké hrdosti musím chtě nechtě pomyslnou první příčku přiřadit právě této písni. Její kvality začínají už u výborného textu a jeho univerzálně platné myšlence – vítězství vědění nad pověrami, které je ale vykoupeno ztrátou magičnosti a tajemnosti světa kolem nás. Kolik pravdy je v nich ukryto asi netřeba víc rozebírat. Hudba sama je chytlavá, v rámci možností melodická, podepřená nepřeslechnutelnými klávesami, o kterých tu už byla řeč, a působící dost majestátně a naléhavě současně. Skvělá záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky