Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Divided - Light Will Shine

DividedLight Will Shine

Symptom31.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Stylaři z Belgie uvádějí emocionální směs syrové uhlazenosti.

Těžký úděl hudebníka vykřesat ze sedmi základních tónů nějakou novou nebo alespoň inovativní hudební formu je starý jako hudba samotná a v této době, kdy vše objevené je objeveno, nezbývá než doufat. Smutná zpráva je, že Light Will Shine nepřináší nic nového kromě určité osobitosti v míchání pestré směsi žánrů. Skladby obsahují všechny očekávané elementy z kategorií post-hardcore, sludge a spol. v sebevědomé instrumentaci se slušným nazvučením.

 

Debutní album belgické čtveřice možná neudělá díru do světa, ale na každý pád příjemně zahraje do noty všem oddaným konzumentům daného stylu. Hudební a vokální složka má dobré vyvážení, tonalita nástrojů je přirozená s jasně vymezeným místem. Zkreslené kytary jsou možná lehce křiklavější ve vyšších středech, ale proč ne. Oceňuji, že baskytara není jen v bookletu a je jasně čitelná i uchem. Kapela vrství, střídá polohy, složitost nahrazuje intenzitou a evidentně si zakládá na rozmanitosti vokálu, který je co do priority zamíchaný nad hudbu.

 

Oddychová mezihra Kattestraat připomíná intermezza od Deafheaven z růžového alba Sunbather (2013); malý melodický motiv ve smyčce a navrch porce ruchů s hlasy. Následující The Vicious Loop přitáhne smyčku razance a minimálně v první třetině přísně diktuje. Zároveň při zvolnění do melodických pasáží mírně drhne o strop vokálního maxima v čistých zpěvech, které balancují na hraně přijatelného výkonu pro nás běžné sluchaře. Osvědčený princip z kuchařky nu-metalových kapel, nahroublý hlas do jemného akordu, zde pokulhává za o parník lepší screamo polohou.

 

Šestka The City Slowly Undresses je alternativnější kousek, kde nic není špatně. Úvodní klavír s ohnutými tóny a frekvenčně hnutá akustická kytara přispívají k zastřené atmosféře mrholení v šeřícím se městě. Nakřápnutý hlas plní funkci pomyslné třešinky na dortu. V šesti minutách se toho odehraje tolik, že další poslech je nevyhnutelný. S prohlášením, že kapela stvrzuje pověst jedné z nejzajímavějších nových kapel na evropské alternativní scéně bych byl opatrný, ale promo texty už takové z podstaty věci bývají.

 

První dlouhohrající album zkušeně vmístilo čistou branku a čeká na jásot davů. Většina hudební složky je koherentní s dobře napsanými party, co do sebe na těsno zaklapnou. Tu a tam se vyskytnou trochu rozklížené okamžiky, kdy se hudební myšlenka jakoby štěpí do více směrů a není jasné, jde-li o efekt nebo defekt kompozice, ale vem to čert. Porce osmi skladeb si žádá osmačtyřicet minut vašeho času a rozhodně to není čas promarněný.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky