Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Můj milý Dino. Děkuji ti za další blyštivý dárek. Už mě prosím další neposílej, podobných mám už dost. Stručné a výstižné navedení, kudy se budu ubírati při líčení pocitů z nové (druhé) placky formace Divine Heresy, sdružené kolem Dina Cazarese, jenž si své ostruhy vysloužil za činy v domovských Fear Factory. Dino nyní v duchu, více pruhů, více… obsluhuje osmi strunnou milenku…. Bude to stačit?

Fear Factory je sousloví, které se neustále vynořuje při potápění se do mohutných hloubek alba „Bringer Of Plagues“. Úvod alba dává ihned signál, kudy se bude vše ubírat a žádný poctivý „faktorista“ nebude mít problém s čitelností jednotlivých songů. Spíše bude trpět. Rád bych si užíval vycizelovaný mohutný zvuk, kterému je nutno vytknout přemrštěné bicí, které do pozadí zatlačují práci Cazarese. Je ovšem pravda, že Dino toho zase tolik nepředvádí, aby dominoval na podstavci. Pouhé recitování z vlastních knih mi zdaleka nepostačuje a urputná snaha podobat se své mateřské kapele, zabíjí celou snahu bez naděje na odvetu.

Divine Heresy - „Facebreaker“

Nový zpěvák Travis Neal vládne solidním hlasem a jeho variabilita je slušná. Ale ať už to je zpěv, nebo rejstřík bicích, vše se stále úzkoprse drží toho, co už dávno vyprodukovali Fear Factory (FF), nebo se to tomu okatě podobá. Po první skladbě není nutno poslouchat dále, bude už jen přežvýkávána a rozebrána a její komponenty jsou použity do staveb následujících. Snad jediná inovace je roubování metalcoru k melodickým líbivějším skladbám („Darkness Embedded“). Vrtkavý rytmus bicích s mohutnými dvojkopákovými palbami je často až strojově nudný, chladný a po čase je nepříjemný. Ve FF podobné figury byly zapasovány do míst, jejichž atmosféra smrděla chladným industriálem. Divine Heresy jsou jen samoúčelné hraní pro efekt. Necítím z hudby hloubku, jen slušné řemeslo vyleštěné k dokonalosti chirurgického nástroje.

Trocha naděje mi doutná při industriálně načuchnuté mršině „Anarchaos“, kterou je možno vynést na vrchol alba, je celkově temnější, uvěřitelnější a bicí nepůsobí tak nelidsky. Kytarové podladěné motivy drhnoucí dno stupnice, ve mně vyvolávají dávné vzpomínky na Panteru a jejich skladbu „I´m Broken“. Druhým silnějším článkem chatrného řetízku je úvodní song „Facebreaker“ se zajímavou neotřelou krkolomnou kytarovou linkou. Komplet písní působí prázdně a zbytečně, pod úchvatnou slupkou se nachází neživý organismus, jehož orgány nepodléhají evoluci, ale klonování.