Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Blackmetalová horda Djevel za pár let existence vystřelila do éteru už třetí album. Opět v nadprůměrné kvalitě. Není se čemu divit, podíváme-li se na sestavu, která ukrývá takové eso, jakým bezesporu je Dirge Rep. Zbytek osazenstva je známý z dalších pojmů norského metalu v čele s Koldbrann, NettleCarrier nebo Kvelertak a zaslouženě budí pozornost znalců. Ale to už asi každý, kdo se o sirnatý underground zajímá, ví. Dát svoji skupině název Ďábel, zavání absolutním klišé, nicméně zrovna Djevel všechny přesvědčí, že si jakoukoliv výtku stran názvu nezaslouží.

Kapela vsadila na devadesátkový black, z něhož víceméně všichni zúčastnění vzešli. Chladná misantropie čiší z každého tónu a myslím si, že jejich pojetí metalu není pro každého. Na to, že se na Djevel podílí esa až mainstreamového typu metalu, je tvorba Djevel hodně podzemní a dost nepřístupná. Absolutním vrcholem světa kolem Ďábla může být vizuální prezentace kapely, kdy ke každému albu nechávají Trulse Espedala namalovat umělecky, i pouze na dojem, silné obrazy. Postava v kapuci stojící v zamlženém oparu ovšem kraluje. Není to kdovíjak okázalé či honosné, jde o jednoduchý námět, ale tajemné zlo z něj doslova křičí.

V podstatě se dá říct, že „Saa raa og kald“ je právě takové album, jaké chce natočit hodně blackových kapel dneška. Tedy chladné jako zimní rána, agresivní a přitom velice atmosférické. Zajímavě jsou zde proloženy lidové motivy s metalovou stránkou, aniž by se jednalo o folk nebo pagan metal. To ani náhodou. Je to o nápěvech, je to o horách a hlubokých hvozdech. Ďábel bydlí ve skalách. Kytary mají Djevel hustě zkreslené, až z nich trnou zuby a Erlend Hjelvik řve, jakoby ho na nože brali. Svůj hlasový extrém v Kvelertak dokáže rozjet, ale ne jak v Djevel. Doprovázen Trondem Ciekalsem, coby druhým hlasem v čisté poloze (schválně nepíšu zpěvu), působí posluchači z nervů chuchvalce. Nic originálního v pojetí (Garm tak kdysi skučel taky), ale rozhodně neztrácí nic na naléhavosti, která se rovná rozezlenému démonu.

Hudebně se nacházíme v hájenství starých mistrů druhé vlny norského black metalu typu Ulver, Darkthrone a starých Satyricon. Tedy ortodox a syrové zlo! K zamyšlení může být fakt, že i když se jedná opravdu o špinavost, je album nesmírně poutavé. Naplněné zajímavou náladou, provoněnou pekelnou aurou. Zatímco druhé působiště většiny osazenstva NettleCarrier, kterým vyšla novinka krátce před Djevel, sází na podobnou strunu, ale více přímočarou, je „Saa raa og kald“ dílem velkolepějším. Dá-li se podobná zhovadilost takto nazvat. Nečekejte žádné progresivní rozvíjení stylu, žádné hračičkování s filosofickými tématy. Je zde Satan a chce pokoušet slabé jedince! Obdivuhodné se může zdát, kterak se klukům podařilo nahrát staromilské album a přitom se vyhnout nesmyslnému kopírování, opisování a vtisknout písním současnost do ksichtu. Netvrdím, že se nám v podobě skladeb jako „Salmesang og knokkelklangů“ nebo „Om prest og pest“ dostává nových kultů. Dostává se nám však poctivého a po všech stránkách podmanivého black metalu bez zbytečných příkras. Vše je minimalisticky řečeno hned na začátku v syrovém útoku „Vaar forbannede jord“. Vynikající!