Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Doctor D - Time Loop

Doctor DTime Loop

Jirka D.8.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od autora
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Tohle je víc než old-school, tohle je vyšisované retro vzdávající hold raným formám black a death metalu.

Hele, děti, nesmějte se. Já vím, že při pohledu na tu obálku a třeba i na fotku autora níže popadne člověka podezření o příčetnosti kohokoliv, kdo se něčím takovým může seriózně zabývat, ale dnešní recenze bude snaha o obhajobu a o nalezení aspoň několika argumentů, že ona ta serióznost v tom do jisté míry skryta je. Dnešní recenze bude taky o tom, že metal není jen otázkou tradičních destinací, ale třeba i pro nás destinací vzdálených, protože tenhle Doctor D pochází z Indonésie. Známe něco z Indonésie? Tik tak tik tak tik tak … jasně, Kekal. Kekal máme rádi a máme toho o nich dost k přečtení (ZDE, ZDE, ZDE, ZDE…) a byl to právě Jeff Arwadi z Kekal, který nahrával, míchal a produkoval tuhle desku. Už je to lepší?

 

Doctor DDoctor D je prý cosi jako mentalista a psychiatr žijící v nostalgickém prostředí 80. let, který nemá rád myšlenku sociálních médií, a proto nic takového nemá. Tolik citace. A proto o něm nejde dohledat žádné velké drby, které bych vám tu mohl převyprávět. K poslechu lze dohledat kompilační desku Call from the Grave Capsule vydanou v květnu 2025, jejímž obsahem je starší materiál pokrývající roky 1996 až 1999, který většinou na kazetě vycházel na indonéském vydavatelství THT Productions pod názvem Bealiah. Pokud se nějak srovnáte se zhoršenou estetickou úrovní obalu, poslouchat můžete TADY.

 

Novinka z letošního července pokračuje shodně minimálně v estetice grafiky, která je našemu vidění světa poněkud vzdálená. Ona je svým způsobem ještě vzdálenější, když si přečtete, že žánrově se jedná o hudbu pro fanoušky Amebix, Hellhammer/Celtic Frost, Discharge, Venom, Bathory, Sodom, Mantas/Death, Massacre, Darkthrone, což jsou všechno silná slova vzbuzující podezření, jestli si autor při uvedení profese psychiatra omylem nespletl strany. Hele, nespletl. Při prvním poslechu ještě bez přečtení těchto odvážných srovnání jsem si už nevím u které skladby vzpomněl na Darkthrone. O čem to tedy je?

 

Time Loop je deska svým způsobem podzemní a neskutečně dřevní – zvukem, přístupem ke kompozicím, aranžím, prostě ke všemu. V dnešní produkci už něco podobného vůbec není ke slyšení a třeba zvuk připomíná 8-bitovou verzi už tak laciného modelu. Bicí jsou šílené. Celkové diletantství připomíná rané Bathory. Motorem všeho je silná kytara většinu času rifující způsobem, který bychom v tomto století označili za primitivní. Zpěv není zpěv ani z odstupu deseti kroků (tímto zdravím Quorthona). A pokud bychom něco takového označili jako old-school, ještě stále nebudeme úplně u podstaty, protože ta leží ještě o něco hlouběji. Mnoho dnešních kapel tvářících se jako old-school je proti tomuhle neskutečná moderna.

 

 

Vším tím mířím k tomu, že jestli autor tvrdí, že podstata jeho tvorby leží v raných fázích black metalu a death metalu 80. let, pak ano, souhlasím, podepisuju a nemám nic proti. Je tam duch světa na druhé straně, špína, syrovost a okázalá jednoduchost coby forma vyhranění se proti lakovanému účesu a vyběleným zubům. Výše uvedené kapely si můžete probrat jednu po druhé a postupně je dohledávat jako možné inspirace, nejspíš je tam najdete. Za mě překvapivě tam třeba v kytaře slyším i ty Amebix, které bych nejspíš ani nečekal.

 

Současně ale nebudu tvrdit, že by obsahem alba bylo něco, co by obstálo samo o sobě. Time Loop je zhudebněná nostalgie limitovaná … teď vlastně váhám čím. Možná do jisté míry schopnostmi autora, možná ale i jeho vědomým rozhodnutím ty limity nastavit a desku držet v hranicích dřevního undergroundu se vším všudy. I za cenu toho, že to celé bude působit poněkud narušeným dojmem a že to osloví jen minimum posluchačů. Těžko říct a těžko odhadovat. Za mě si vždycky musím přikrýt ten titulní obrázek něčím drsnějším, třeba obalem od mléčné čokolády, pak mě poslech svým způsobem baví a autorova snaha mi je svým způsobem sympatická.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky