Recenze: Dødheimsgard - 666 International

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Dødheimsgard666 International

Sorgh8.10.2012

Zdroj: Mp 3 (128)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Sláva disharmoniím! Tohle je prapočátek snad všech úchylných koláží, co se později začali rojit jako Václavky po dešti.

Dodheimsgard v roce 1999 stvořili vpravdě nadčasovou věc. Vůbec to byl velice plodný rok. Vznikají výborná alba. Opeth natočili Still Life, Enslaved vydávají Blodhemn, Emperor své IX. Equilibrium. Black metal má stále zelenou a poptávka po něm je nesmírně silná. V tom si přijdou Dodheimsgard a natočí desku, která je radikálním obratem nejen v jejich vlastním směřování, ale razí cestu i jiným nespokojeným mozkům, kteří by svou hudbu rádi posunuli někam dál.

Asi někde tady se zrodily jikry avantgardního metalu, někde tady se začal do hudby prosazovat sykot a tep industriálu. Dodheimsgard pionýrsky obohatili svůj styl, rozšířili jeho hranice daleko do neprobádaných vod a sledovali reakce mas. Ty vskutku zanedlouho přišli a nešetřili superlativy. Celá deska nám servíruje chaos zla a paniky, tak jak si to pan Vicotnik s kolegy představují ve svých pokrokových hlavách. „Divná“ atmosféra tvoří výrazný apel k duši posluchačů.

Na úvod nám sluchovody předporcuje nemocný zvuk klavíru, který mě hned na první poslech silně oslovil a já se už nemohl dočkat, cože se to na mě vyvalí. Jako obalený polotovar se následně zmítám v ahumádním blacku s industriálním podtextem. S pocity prádla v automatické pračce si uvědomuji, že jsem právě objevil grál. Hudbu niterně mě oslovující, i přez svůj chlad hřející a potěšující.

Krom kataklysmatu běsnících kytar jsou silně oslovujícím prvkem ty pasáže, kdy tempo zvolní a deklamující hlasy se prolínají s cinkotem orezlého potrubí. Jinde již zmíněný klavírek pokládá jako uklidňující balzám (tohle berte s rezervouJ) přez celou tu estrádu lehce dekadentní pléd. Vokál se podmanivě přizpůsobuje celku a tak můžeme sledovat jeho čistou formu transformující se přez proslovy až k jekotům nebeským. Zkrátka deska se nežene jako vychřice od začátku do konce, ale co píseň to majstrštyk v jiném duchu a světle. Je to nesmírně zneklidňující album a není od věci zde pociťovat skryté strachy. Někdo si bude libovat, jiný nevydrží tlak podprahového napětí.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D