Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Donarhall - Helvegr

DonarhallHelvegr

Bhut15.10.2020
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Instrumentální black, co klade důraz na naléhavost atmosféry. Výsledek je takový polovičatý, ačkoliv ty příjemné pocity při poslechu přece jen převládají. Jen by to chtělo některé momenty více rozvinout, či dotáhnout.

Evžen Kohl je člověk mnoha tváří. Za jeho uměleckým pseudonymem Gnev lze v patřičných archiváliích vyhledat solidní řádku kapel a projektů, kde u většiny má v kolonce zásluhy zapsáno prosté „everything“. Nebudu předstírat, že jeho kroky sleduji, protože jsem se k jeho tvorbě dostal skutečně poprvé až nyní s albem Helvegr, které vyšlo pod logem Donarhall.

 

Kapelu Donarhall lze vídat na scéně od roku 2016 a zmíněná deska je již pátou dlouhohrající nahrávkou, z čehož lze vydedukovat, že autor má myšlenek, nápadů a zápalu na rozdávání. Zvláště když přihlédneme k podobné aktivitě u řady dalších projektů. Zda smekat klobouk dolů nebo se dát na útěk, je věc hodna podrobné studie kompletního materiálu, na což nemám vyhrazenou vskutku žádnou kapacitu. Proto se dojmy v recenzi budou odpichovat čistě jen od alba Helvegr.

 

Rozhodnutí tvořit svou hudbu ryze instrumentálním způsobem je solidní výzva. Od umělce se očekává řemeslná zdatnost a určitá originalita. Když pak přičteme, že se bude jednat o black metal ... jsou to nároky vskutku vysoké. Alespoň moje ucho by v takto nastavených podmínkách rádo slyšelo stoprocentně naplněný prostor, který nebude polevovat v atmosféře a bude skutečně bavit od začátku do konce. Helvegr tyto směrnice splňuje tak na půl.

 

 

Časové rozvržení je v pořádku a musím říct, že jde o zlatou střední cestu. Jednoslovné názvy moc o tématu nenapoví, ale díky absenci zpěvu (čili i textů) je to nakonec stejně asi jedno. Blackmetalové riffy jsou nosnou konstrukcí všech skladeb. Tu se jeví opravdu chytlavě a zajímavě, jinde jde o prázdné věty. Lze vycítit i stopové množství doomu, a to zejména ve chvílích, kdy nahrávka uklidní rozjeté kolotoče a začne být tajuplnější. V jistý moment jsem si vzpomněl až na náladu Tiamat. Byl to sice drobný záblesk (čtvrtá věc Heimr, od chvíle, kdy se přidají všechny nástroje po dobu několika vteřin), ale vytrhl mě z fádního rozpoložení. A takové momenty jsou mi sympatické, protože právě tehdy začínám desku soustředěněji vnímat.

 

Na druhou stranu jisté zaujetí upřít nelze. Není to špatný kousek, co by se vyloženě ztrácel. Má své jasné a silné momenty, třeba závěrečná Liflat vydrží být zajímavá po celých svých šest minut. Ale je pravdou, že s poslední skladbou už si člověk tak nějak navykne na nastolená pravidla. Vidím v tom silný potenciál, který by zaručeně stál ještě o chvíli šperkování. Black metal sám o sobě je velmi pestrý styl a když se mu dodá správná energie, může si i jeho atmosféra perfektně vystačit bez hrdelních kreací. Na této cestě Donarhall kráčí, ale příliš rychle. Vysvětlení se vlastně nabízí samo – neštěpit své nápady v miliardu skladeb pro milion kapel, ale plně využívat a zkoumat ty dobré a funkční nápady. Dát tomu čas. Vždyť přece doba, kdy kapely musely každý rok vydávat desku, aby se o nich vědělo, už jsou pryč. Nicméně pokud prahnete po zádumčivém black metalu v zajímavé instrumentální poloze, Donarhall se jeví jako dobrý společník. Neurazí, nenaštve, ale bohužel ani nepřinese žádné na zadek posazující poslechy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky