Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Evžen Kohl je člověk mnoha tváří. Za jeho uměleckým pseudonymem Gnev lze v patřičných archiváliích vyhledat solidní řádku kapel a projektů, kde u většiny má v kolonce zásluhy zapsáno prosté „everything“. Nebudu předstírat, že jeho kroky sleduji, protože jsem se k jeho tvorbě dostal skutečně poprvé až nyní s albem Helvegr, které vyšlo pod logem Donarhall.

Kapelu Donarhall lze vídat na scéně od roku 2016 a zmíněná deska je již pátou dlouhohrající nahrávkou, z čehož lze vydedukovat, že autor má myšlenek, nápadů a zápalu na rozdávání. Zvláště když přihlédneme k podobné aktivitě u řady dalších projektů. Zda smekat klobouk dolů nebo se dát na útěk, je věc hodna podrobné studie kompletního materiálu, na což nemám vyhrazenou vskutku žádnou kapacitu. Proto se dojmy v recenzi budou odpichovat čistě jen od alba Helvegr.

Rozhodnutí tvořit svou hudbu ryze instrumentálním způsobem je solidní výzva. Od umělce se očekává řemeslná zdatnost a určitá originalita. Když pak přičteme, že se bude jednat o black metal ... jsou to nároky vskutku vysoké. Alespoň moje ucho by v takto nastavených podmínkách rádo slyšelo stoprocentně naplněný prostor, který nebude polevovat v atmosféře a bude skutečně bavit od začátku do konce. Helvegr tyto směrnice splňuje tak na půl.

Časové rozvržení je v pořádku a musím říct, že jde o zlatou střední cestu. Jednoslovné názvy moc o tématu nenapoví, ale díky absenci zpěvu (čili i textů) je to nakonec stejně asi jedno. Blackmetalové riffy jsou nosnou konstrukcí všech skladeb. Tu se jeví opravdu chytlavě a zajímavě, jinde jde o prázdné věty. Lze vycítit i stopové množství doomu, a to zejména ve chvílích, kdy nahrávka uklidní rozjeté kolotoče a začne být tajuplnější. V jistý moment jsem si vzpomněl až na náladu Tiamat. Byl to sice drobný záblesk (čtvrtá věc Heimr, od chvíle, kdy se přidají všechny nástroje po dobu několika vteřin), ale vytrhl mě z fádního rozpoložení. A takové momenty jsou mi sympatické, protože právě tehdy začínám desku soustředěněji vnímat.

Na druhou stranu jisté zaujetí upřít nelze. Není to špatný kousek, co by se vyloženě ztrácel. Má své jasné a silné momenty, třeba závěrečná Liflat vydrží být zajímavá po celých svých šest minut. Ale je pravdou, že s poslední skladbou už si člověk tak nějak navykne na nastolená pravidla. Vidím v tom silný potenciál, který by zaručeně stál ještě o chvíli šperkování. Black metal sám o sobě je velmi pestrý styl a když se mu dodá správná energie, může si i jeho atmosféra perfektně vystačit bez hrdelních kreací. Na této cestě Donarhall kráčí, ale příliš rychle. Vysvětlení se vlastně nabízí samo – neštěpit své nápady v miliardu skladeb pro milion kapel, ale plně využívat a zkoumat ty dobré a funkční nápady. Dát tomu čas. Vždyť přece doba, kdy kapely musely každý rok vydávat desku, aby se o nich vědělo, už jsou pryč. Nicméně pokud prahnete po zádumčivém black metalu v zajímavé instrumentální poloze, Donarhall se jeví jako dobrý společník. Neurazí, nenaštve, ale bohužel ani nepřinese žádné na zadek posazující poslechy.