Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Door Into Emptiness - Wave

Door Into EmptinessWave

Victimer20.11.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / phone
VERDIKT: Minimalistickou elektronikou zmršený black metal, který vás svou primitivní strukturou buď silně zaujme, nebo aspoň škodolibě rozesměje.

Běloruská dvoučlenná formace Door Into Emptiness platí na metalovém poli za zvláštní úkaz. Ráda koná svou zvrácenou potřebu na místech, které jsou jí zdánlivě zapovězeny. Jako například kluby, kde se schází příznivci elektronické hudby. Věc dnes už pravidelně vídaná, ale v rukou této kapely přece jen jiná a hlavně podivínská. Hoši na několika předchozích nahrávkách svůj black metal urputně ukrývali pod nánosy elektroniky jednoduše pulsujících ploch, což vlastně platí dodnes. Jen s tím rozdílem, že položka black metal vystupuje z pozadí a chce se znovu po letech ohřát na pomyslném výsluní. Dost bylo schovávání se za umělohmotná záda nevlastní matky.

 

Pořád ovšem platí, že Door Into Emptiness žene vpřed touha prohánět svůj chrastící metálek mechanismem elektroniky, která zní stejně chatrně, jako její zhýralý kolega. Tahle kapela vyloženě miluje minimalismus a jeho přehrávání. Naštěstí jej umí uchopit tak pozorně, že se rázem nechová jako výrostek na útěku, ale slušně vychovaný mladík po dvacítce, kterému se povedlo úspěšně zastavit další příliv kožních vad na vlastním obličeji. Přes všechna odmítavá gesta, je právě tvorba Door Into Emptiness něčím, co vás pořád dráždí a nutí se po nich ohlížet.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/door%20into.jpg

 

Wave je pátým albem souboru a hlavně tím, které znovu připouští staré rouhavé zvyky a przní je seč to jde. Pokud si projedete jednotlivé dílky diskografie, lehce zjistíte, že odvaha prolínat oba styly a nebát se ani některých dalších, byla vždy na místě. Až se z toho všeho časem stala ryze experimentální záležitost, která na metalové pokusy téměř úplně rezignovala. Novinka je v některých momentech paradoxně nejblíže prvotině Vada (pomalejší, monotónní kusy), aby se nakonec ukázalo, že není zrovna deskou, která vrací poměry do původní podoby. To spíš provokativně pokukuje po tom, co první dvě alba úplně nevyřkla.

 

Slovo provokativní je pak zcela vystihující. V minimalistickém pojetí je třeba hledat a užívat si rozmarů. Prakticky v každé skladbě lze nějaký nalézt. Vzhledem k vokálu, který hystericky vyplouvá kdesi z mlhoviny zalesněných kopců, na mysli nejednou vytane reminiscence s pradávnými nahrávkami Burzum. Vyjma vokálu lze podobně jednotvárný proces zachytit i na ambientních albech Vikernesova potomka. Jinak ovšem Door Into Emptiness provokují po svém. Nebojí se implantovat post punkové ozvěny s basujícím spodkem a pseudo industriálním prostředím šedivého města, jehož věžáky trčí z mlhy stejně vyzívavě jako kopcovité zalesnění.

 

Wave je přesně ten typ nahrávky, kterou když po pár vteřinách nezavrhnete, tak se k ní budete pořád vracet. Nebo ona k vám. Takže buď rázně odmítnout, nebo se nechat zlákat. Je v tom prostě ta provokace. Závěrečnými superlativy šetřím, protože jsem od nich pořád daleko, ale pro podobně laděné výtvory mám slabost. Od prvního poslechu bylo jasno, že tohle na mě zabírá. A můžu se kapele posmívat jak chci...
 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky