Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi ne všichni drží v povědomí pradávnou civilizaci, kterou dnes nazýváme Nuragskou. Však se jednalo o entity žijící prakticky jen na Sardinii. Je proto vcelku zajímavé, že se něčím takovým zabývá kapela z daleké Argentiny, která už svým názvem odkazuje na tuto prastarou linii – Downfall Of Nur. Výraz kapela je ovšem trochu zavádějící, protože se jedná o oblíbenou black metalovou metodu – one man projekt. A tím se dostávám vlastně i k žánru, kterým je tedy black metal, tentokrát s podporou folklorních nástrojů. Však není divu, když lyrická oblast čerpá právě z kultury dávných Nuragů. A aby byl úvod kompletní, doplním už jen název aktuální nahrávky: Umbras De Barbagia.

Nedivil bych se, kdyby ustálený žánrový příslib folk black metalu zapříčinil u některých jedinců pokřivení obličeje. I já jsem z podobných hudebních oblastí jaksi vyrostl a nerochním se v nich tolik sveřepě jako kdysi. Ale jisté je, že Argentinská příslušnost dává tušit jistou netradičnost a chmurně vyobrazený (mimochodem perfektní) obal zase vylučuje skotačivé folk-veselí. A je tomu skutečně tak, neboť už samotný začátek desky rozeznívá záznam hustého deště s bouří v zádech. Pravda, trochu otřepaný postup, jak navodit příslušný stav mysli, zato uchopený za správný konec. Pak následuje jen posmutnělé drnkání kytary, které je takovým ústředním motivem celé desky. Právě tento motiv bude pravděpodobně to nejzřetelnější, co si budete po dohrání alba pamatovat.

Následuje trojice songů s časovým vymezením 17, 9 a 14 minut, čili vcelku rozmáchlé kompoziční snažení se. To samo o sobě netrpí neduhem nedonošence a během své dlouhé hrací doby dokáže příjemně překvapovat, měnit nálady, zbarvení a další atributy. Songy jsou pestré, ale zároveň patřičně semknuté hranicí žánru, která v daných uličkách dává jasně najevo svou příslušnost. Takže klasických blackmetalových výjezdů je zde dostatek a abych řekl pravdu, rozhodně nejde o bezúčelnou rychtu, ale o vkusný a dostatečně melodicky vyspělý kus. Prvek folku se odráží v použitých nástrojích, kde zejména dudy (snad?), či flétna mají svá pevná místa. Ze začátku mi tyto aranže trochu dráždily, ale po x-tém poslechu se vše obrátilo a příslušné pasáže si teď bez lidových nástrojů nedokážu ani představit.

Kapitola sama pro sebe je závěrečná, titulní píseň. Začíná vlastně stejně jako intro, jen následně dojde ke kýženému rozjetí. Tuhle věc mám z celé desky absolutně nejraději, neb během svých deseti minut vytváří nádherný trailer k albu a jde o stylové zakončení ve všech ohledech velmi povedené nahrávky. Jak vidno, i v takové zemi, jakou je Argentina, může vzniknout zcela strhující materiál. Neváhejte, zkuste!