Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Draconian - A Rose for the Apocalypse

DraconianA Rose for the Apocalypse

Jirka D.19.7.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Nemám dojem, že bych poslouchal to nejlepší, co od této kapely kdy vzešlo. Kombinace silných melodií a aspoň částečně zachované metalové tvrdosti sice působí dobře, ale především v druhé části desky jako by maratóncům docházel dech, dostavuje se pocit ospalý a ten bych věru nečekal.

Poslední dobou nějak nemůžu kápnout na dobrou novinkovou desku, potácím se mezi průměrem a recenze s posledního období se tváří více méně posmutněle. Asi neumím hledat … a možná taky hledám sám v sobě, fakt nevím. Každopádně teď v pohodlí domácího poslechu vytahuju hodně často alba staršího data, časem prověřená, zamilovaná a nechávám se unášet vzpomínkami na doby, které už nikdy nebudou. Je v tom velká dávka nostalgie, krásných zážitků, takového vnitřního klidu, který se mi rozprostře po těle a hojí čerstvé rány. Skoro by se mohlo zdát, že se dnes pustím do recenze na nějakou starší záležitost, přesto ale i tentokrát zůstaneme v současnosti. Opět budu pokoušet štěstí, vytvářet si naděje a domněnky o tom, jak by se věci měly dít, abych pak přišel na to, že všechno je na světě jinak.

 

Onou dnešní novinkou je album nazvané A Rose Of The Apocalypse, které na svět přivedla švédská formace Draconian v červnu tohoto roku. Tuto partu asi není třeba nijak představovat, většina z vás se s jejich tvorbou v minulosti jisto jistě setkala, přece jenom se brodí tímhle slzavým údolím už od roku 1994 (i když zpočátku a velmi krátce si říkali Kerberos). Neřekl bych, že jsem jejich blížící se desku vyhlížel s pocitem nějakého očekávání či napětí; pravda, těšil jsem se na ni, ale tak nějak jsem tušil, čeho se mi na ní dostane a čas před jejím vydáním plynul volně. Hudební projev Draconian zažívá změny jen velice pozvolné, jdoucí tak říkajíc s dobou a tak se od počátečních spíše pomalých, rozvláčných doomových skladeb ze skvělého alba Where Lovers Mourn (2003) produkce mírně zrychlovala, přitvrdilo se v kytarách a prozatím posledním důkazem kvalit kapely byl počin Turning Season Within (2008). Skvěle poskládaná, dynamická deska se slušným zvukem dávala dalece zapomenout na všechny předsudky vůči modelu gothic-metalových kapel pojících hrubý mužský vokál a ženský hlásek, které ve snaze vytvořit emočně silné album sklouzly většinou k utahané popové limonádě. 

 

Album bylo ohlašováno již někdy v průběhu jara a pro ukrácení chvíle byl do světa vypuštěn i videoklip ke skladbě The Last Hour Of Ancient Sunlight a samozřejmě i další detaily. Jedním z nich byl i artwork nahrávky, který musel být fanouškovi kapel žánru gothic / dark / doom hned něčím podezřelý. Práce Setha Sira Antona je poznatelná jako málo která a frekvence jejího výskytu v poslední době je více než malá (namátkou Paradise Lost, Flowing Tears, Moonspell, Foreshadowing, Oceans Of Sadness, Dagor Dagorath no a samozřejmě domovská kapela Septic Flesh). Líbí? Nelíbí? Nechávám na vás, sám nijak v oblacích nejsem.

 

S bonusem se k posluchači dostane celkem deset skladeb zabírajících více jak hodinovou stopáž, ony ty delší kousky Draconian nikdy nečinily problém. Úvod alba v sobě nese stigma desky předchozí, rukopis celkem patrný a v podstatě naplňující mé očekávání. Střídající se hlasové polohy, silné a výrazně melodické kytary, střední rozvlněné tempo, které se občas ztrácí v přílivu nálad a melancholie. Konkrétně zvuk kytar mi v mnohým pasážích připomíná poslední tvorbu Paradise Lost, asi v tom bude mít prsty producent posledního záseku Angličanů Jens Borgen, který se tady ujal mixu a masteringu; podoba mnohdy zarážející (třeba ve zmíněné klipové záležitosti). Poslouchám dál, deska plyne vpřed už třetí skladbou a přece jenom si říkám, že oproti jejímu předchůdci jaksi pokulhává, jako by z nedostatku sil potřebovala vždycky na chvíli zalapat po dechu a zase se posunout o kousek vpřed. Největším nedostatkem čerstvého povětří trpí asi šestá Dead World Assembly, u které je sice patrná snaha dohnat bohatost pomalých pasáží na aranžích, ale výsledek útočící na smyslová ústrojí se ne a ne dostavit. Lehké skomírání pokračuje i nadále, stále častěji se vyskytují akustické kytarové pasáže, pomalá tempa s popovými popěvky, aby se pak zase vrátila jízda, kterou Draconian předváděli dříve. Závěr desky na mě působí nějak rozpačitě, rozmázle a nemůžu se ubránit dojmu, že to chtělo zkrátit, zrychlit a prostě trochu nakopnout.

 

Tak vám nevím, Draconian jsem měl vždycky rád, ale novinka mi přijde trochu povadlá. Místy se chytám zcela samozřejmě a jinde mi padá hlava bez myšlenek na cokoli směrem k desce stolu. Snad by mnohé vysvětlil koncept dílka, do kterého jsem sem, přiznám, nepustil. Hudebně mi ale A Rose Of The Apocalypse přijde jako krok směrem k průměru scény, nad kterým si tito Švédové doposud drželi jistý nadhled. Přesto si i nadále stavím Draconian poměrně vysoko a hodnocení tomu bude odpovídat, v hlavě mi ale začíná hryzat červík pochybností.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky