Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud je mi na vydavatelství MetalGate něco sympatické, tak odvaha pustit se do projektů, které by se při znalosti běžného edičního portfolia zdály lehce mimo mísu. Pro mě byla vždy tahle značka především o domácích metalových kapelách takového lepšího průměru a to, jakým způsobem se v poslední době vydávané tituly z tohoto ranku obohacují o knihy nebo právě vinyly ne úplně typických metalových souborů, je pro mě známkou toho, že vydavatelství žije. Pionýry tohoto formátu byli v roce 2018 právě Drom, a to společně s Blues For The Redsun, což zachytil snad každý, kdo sleduje buďto MetalGate, nebo zmíněné kapely, nebo prostě podzemní českou scénu jako celek - přehlédnout to nešlo.

Jak moc byla tahle spolupráce pro všechny zúčastněné zajímavá a úspěšná, lze samozřejmě jen spekulovat, ale to, že po dvou letech se objevuje podobně laděný titul tentokrát s pražskou kapelou Tengri, by mohlo leccos napovídat. Nepřekvapuje ani fakt, že Drom se o polovinu desky opět dělí rovným dílem s někým dalším, ostatně stačí jeden pohled do jejich diskografie, aby si každý spočítal, že split nahrávek má tahle liberecká parta víc než klasických řadovek. O dost. Z nich jako výbornou zajímavost doporučuju sedmipalec s BBYB (ZDE), který patří stejně jako výše zmíněný split a vynikající řadovka Tady bůh není! (ZDE) do nejplodnějšího roku kapely 2018. Naopak split s Moro Moro Land patří do kategorie povinného, ale nepříliš povedeného studijního materiálu, i když ke cti domácího týmu lze většinu problémů najít na straně ruských soudruhů.

Aktuálně tedy spojení pražsko-liberecké, ke kterému se schylovalo prý strašně dlouho, takže nadšení minimálně na straně Tengri je zcela zjevné (rozhovor máte TADY). Jejich strana nahrávky je stranou spíše rockovější (chcete-li post-rockovější) a částečně i lehce retrospektivní, protože dvě obsažené a obě více jak sedmiminutové skladby jsou staršího data, byť v novém znění. Mezi jednoznačné přednosti patří zapojení smyčců, první drobné zkušenosti s vokálem a slušná práce s atmosférou a emocemi. Mezi slabá místa pak především fakt, že podobné muziky byla už nahrána velká spousta a najít vlastní výraz nebo nějaké jasně identifikovatelné znamení jdoucí k duhu pouze Tengri je docela obtížné. Kapela se celkem úspěšně vyhýbá nějaké jednoduché kompoziční šabloně a její strana připomíná různě rychle tekoucí vodní proud, kdy v intenzivních pasážích všechno dává smysl a trochu připomíná třeba Esazlesa, a v těch pomalejších se bohužel celkem pospává a přešlapuje (například závěr první skladby). Po pravdě nebýt houslí, dojem by byl méně jak poloviční. Pokud něco vyloženě bolí, je to zvuk. Nijak neřeším to, že je dělaný na koleně, nato vlastně dopadl docela dobře a ten dřevní otisk mu svědčí. Problém je ten, že je strašně natlakovaný a do uší vysloveně bolí. Poslech na sluchátka jen na vlastní nebezpečí.

Strana Drom je podobně hlasitá, taky bolí, ale oproti kolegům Tengri působí uhlazeněji a čistěji. První, co mě na poslechu aktuálních skladeb Drom zaujalo, byla brutalita některých pasáží (čtvrtá minuta úvodního kousku a dál). Hodně mi to připomnělo Neurosis - drsné kytary, intenzivní bubnování, dunivá basa a řev, dohromady pocit, že na vás všechno padá, řítí se a není kam se schovat. Je v tom velká intenzita, možná velká beznaděj, hromada emocí a takový stísněný, nepříjemný pocit. Ten ostatně přetrvává až do druhé, bezejmenné skladby (něco na ten způsob), která by mi naprosto stačila v čistě instrumentální podobě, třeba jako takové intermezzo mezi první a třetí položkou tracklistu. Ono se to má tak, že já tyhle řeči moc nemám rád ... s obecnou platností, což pro žánr, kde Drom působí, je docela evergreen. Nějak z nich nikdy nejsem chytrý, cítím jakousi intelektuální hloubku, ale zároveň mi něco říká, že ta hloubka je vlastně jen černá díra. A protože je černá, působí tajemně a dává možnosti ji interpretovat všelijak (jen ne tak, že je to prostě díra).

Je proto jen dobře, že z téhle mezihry si Drom odnáší nikoliv řeči, ale především výbornou atmosféru (skvělá práce se samply), kterou poctivě rozvíjí v následné skladbě Potomci vědění. Pokud jsem v úvodním kousku měl pocity jak u Neurosis, tak v téhle věci mi všude vyčuhují Cult of Luna, což po pravdě je kapela, kterou z Drom cítím dlouhodobě. Potomci vědění se hodně blíží tomu, co tihle švédští bohové předvedli na albu Vertikal (2013), byť třeba střední část mi přijde lehce roztáhlá a v závěru si už říkám, že zkrátit by téhle skladbě určitě prospělo. Ale proč ne, i přesto jsou dojmy po dohrání této strany splitu silné, nebudu předstírat opak.

Na závěr něco málo poznámek k edici na vinylu, která je moc pěkná. Postupem času jsem si zvykl na grafiku obalu, protože - upřímně - ta hromádka klestí mě nejdřív docela vyděsila. No. Vnitřní prostor gatefold obalu dopadl o poznání lépe, vložený inlay na transparetním červeném papíru je frajeřinka, která se nevidí často. A žíhaná červeno-černá deska zrovna tak, byť to píšu s vědomím toho, že nejlepší barva pro vinyl je jednoznačně černá. Celkově bych řekl velmi fajné splitko, kterých u nás doma nevychází dvacet ročně, takže buďme za něj rádi. Pokud potřebujete přidělit body, tak 55 % / 70 % v pořadí, v jakém jdou jednotlivé odstavce.