Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Drudkh - Eternal Turn Of The Wheel

DrudkhEternal Turn Of The Wheel

Victimer4.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jsem rád, že jsem se díky Drudkh dostal zpět do míst, odkud jsem za doprovodu jejich znamenité hudby čerpal spoustu obrazotvornosti a ducha původních obyčejů.

Hned při pohledu na název zatím posledního díla Drudkh jsem pocítil jisté sympatické zachvění. Eternal Turn Of The Wheel byla přece jednou ze skladeb z jejich devět let starého debutu Forgotten Legends. A pokud bych si měl jen díky tomu slibovat pokus o návrat k časům minulým a vybodnutím se na postupné kulacení ostrých hran, jsem jednoznačně pro každou špatnost. Tahle příležitost se zkrátka neodmítá.

 

Ignorovat kapelu, která se již léta řadí mezi to nejlepší vzešlé z ukrajinských polesí by byla věčná škoda. Stejně jako věčný běh jednoho roku, na něž se Drudkh na svém posledním albu zaměřili a jehož proměny a opakující se pouť se snažili hudebně zachytit. Jedna ze zásadních post sovětských kapitol blackmetalového obrození, mající na kontě plno záslužných alb, neustala ve svém snažení ani během letošního konce zimy. Album Eternal Turn Of The Wheel je tak už nějaký půlrok venku, ale to nic nemění na jeho stálosti a poměrné čerstvosti.

 

Jak velí název desky, tak se chlapci činí i v jednotlivých skladbách alba. Ve jménu zasvěcení proměnám sezóny je rozděleno do čtyř částí (nepočítaje introdukci) na jarní, letní, podzimní a zimní sběr na sebe navazujících ročních období. Jednotlivé kapitoly jsou dokonce zastoupeny přímo danými měsíci v roce, takže se dočkáme přírodních manévrů v období března, srpna, října či prosince. Drudkh tyto etapy věčného sledu proměn samozřejmě zvou honosněji, ale než na jejich předlouhé drmolení se raděj omezme na podstatné. Vedle jistě zajímavého konceptu, ke kterému kapela přistoupila skutečně příkladně, jde zejména o hudbu samotnou.

 

A na tomto místě jsem rád za jistý druh návratu v čase. Drudkh posledních dvou alb jsem viděl jako zvolňující, melancholickou partu, která vede své kroky k větší přijatelnosti, ale styl této chůze nebyl daleko od vratkého kulhání. Neříkám, že šlo přímo o bezkrevná díla, ale mnoho strhujícího sebou nepobrala. Spíš jsem kapelu začal vnímat jako jemně uvadající těleso, které se pomalu, ale jistě ukládá do roviny, která mu není úplně vlastní. S tím je ovšem minimálně ve společnosti Eternal Turn Of The Wheel na necelých čtyřicet minut konec. Ukrajinští patrioti se znovu více upnuli k ofenzívě, navrátili se k divoce znějícímu black metalu, bohatému na atmosféru a navození nezkaženosti dalekých lesů na východ od našeho území. Tento přístup jim vyhovuje mnohem více, jsou v něm jednoduše uvěřitelnější, důraznější a je znát, že ví, jak se v černých vodách nespoutané přírody pohybovat.

 

Klidný vánek a nudou zavánějící melancholie jsou rázem ty tam. Novinka skvěle kvapí, člověk se ani nenaděje a už je tady prosinec a jeho vánice na samotný závěr alba. Jeho stejnosměr je dán stylem tvoření Drudkh, kde bych nespatřoval negativum v podobně ložených písních, neboť to je naopak doménou spolku a znakem jejich originální produkce. Tahle kapela je zatraceně rozpoznatelná a odpoutána od kterékoliv další. Navíc se jí opětovně daří navodit onu podmračenou naturální náladu, ve které jsou k mání jak silné ukrajinské poryvy, lesní čisté potoky, křik dravců, tak všeobjímající neklid a záměrné tajemno. Drudkh sice nenavazují na svůj zásadní výtvor, za který je mnohými považován opus Autumn Aurora, ale přesto jde o příjemnou změnu k lepšímu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky