Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Druid Lord - Hymns for the Wicked (reedice)

Druid LordHymns for the Wicked (reedice)

Garmfrost2.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Chorobný death doom staré školy pro všechny milovníky nehezkých melodií.

DRUID LORD je netypické jméno pro death metalovou sebranku sabathoidního typu. Když vezmeme v potaz americkou příslušnost s místem určení Florida, určitě byste si představili spíš brutálnější odnož death metalu než koketérie s doomem, na jaký jsme zvyklí na syrovém debutu anglických legend Paradise Lost nebo kultu žánru opět amerických Winter a jejich nedostižném debutu „Into Darkness“, či dalšího monolitu temné scény Celtic Frost.

 

Jak vidno, pohybujeme se v dobách dávno minulých. Oni také DRUID LORD netvoří žádné mladé duše. Sestava této hororově zaměřené temnoty stojí za zmínku. Vězte, že jména jako Pete Slate (kytary) nebo Tony Blakk (vokál, baskytara) každému pamětníku připomene jedny z nejlepších amerických death blackers a sice Acheron nebo další death metalové legendy Incubus a další.

 

„Hymns for the Wicked“ není žádná novinka. Je to reedice debutu z roku 2010 obohaceného o loňské EP „Druid Death Cult“. Jak už jsem předeslal, skladby na desce obsažené jsou v úzkých mantinelech žánru, tak jak ho definovaly kapely před víc jak dvaceti lety. Tedy tímto přínos DRUID LORD padá. Ale samotné skladby potěší každého milovníka pravého death doomu pro upřímnost, syrovost a hlavně pro dobré nápady. Rytmicky deska docela odsýpá. Střední tempa albu vládnou a do valivých ploch se příliš nenoří. Když ale popustí svým chorobným choutkám, dokáží se plazit jako pomalá smrt nebo pes, který ví, že něco provedl a jde si pro trest. Hehe. Písně zdobí sóla jako z partesu. Jako kdyby se kolem studia ochomýtal pan Mackintosh. Bicí mašinérie Steva Spillerse se s ničím taktéž nemazlí a do hlavy vám vtluče rezavé hřeby. Tony Blakk má dokonalý smrtící chropot, který „Hymns for the Wicked“ povyšuje o třídu výš.

 

Celku vévodí úzkost, temnota a depresivní nálady chovance blázince pro obzvlášť nebezpečné pacienty. Podzemní zvuk podtrhuje hnus už tak dost okrajový. Rozhodně není tato deska určená slabým povahám. Naopak, deska je dost extrémní, aby zaujala hlavně ty zvrácené a morbidní, kteří se ušklíbají nad vývojem žánru, který se sám sobě postupem let ztratil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky