Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nová vydání na katalogu Pelagic Records sleduju docela pravidelně, byť rozhodně ne vždy se trefí s novou muzikou do mého osobního černého, a tak jako u každé lidské činnosti bývá k mání mnohem víc balastu než skutečné kvality. Myslím, že to bylo někdy během března, kdy se mi v mailu objevila aktuálně vycházející nová deska americké kapely Druids, která mě rozhodně nezaujala svým trochu divokým obalem, ale spíš slibovaným hudebním zaměřením, pro které mám svým způsobem slabost.

Ještě než se ale dostanu k tomu, co tahle kapela hraje a jak jí to funguje na jejich nové desce Shadow Work, dovolím si pár poznámek z historie. Druids pochází z amerického města Des Moines ve státě Iowa a fungují od roku 2008. Za tu dobu stihli vydat tři dlouhohrající desky a dvě alba kratšího formátu, přičemž ani s jedním nezažili něco jako úspěch, respektive nikde jsem nic takového nedohledal. A vzhledem k poněkud podzemním labelům, kde jejich desky vycházely, si troufám tvrdit, že mi nic zásadního neuniklo.

Aktuální album tedy spadlo pod křídla Pelagic Records a jak a proč k té spolupráci došlo, skutečně nevím. Žánrově Druids hrají něco na pomezí stoner rocku s nádechem doomu a lehké meditace a jestli tento směr nějak inklinuje k linii vydavatelství specializujícího se spíš na moderní žánry, nechávám na posouzení druhých. Za sebe spíš zkusím přirovnávat čistě pro vytvoření rámce, kam tohle power trio zařadit a hned podle úvodních tří skladeb střílím těžký kalibr kapel OM a Sleep. Tedy spíše pomalé tempo, hodně hutné kytary, onen psychedelický a lehce hypnotický rozměr a základ ve starých Black Sabbath. Je to muzika, kterou mám rád a kterou se minimálně ve skladbách Path to R a Ide’s Koan daří docela věrně napodobovat. To slovo používám zcela záměrně, protože skutečně nemám dojem, že by Druids přicházeli s nějakou zásadně invenční myšlenkou a podle mého soudu pouze stavějí na známých a prověřených postupech. Byť v uvedených skladbách celkem obstojně.

Další dění na desce ale prvotní rozlet začíná brzdit a v podstatě už od skladby Hide s poněkud triviální, ovšem zuřivě vytaženou bubenickou smyčkou začíná vysvítat odpověď na otázku, proč se o Druids doposud mnoho nevědělo. Asi by nebylo úplně fér jít na kapelu hned zhurta a volit přísná slova, ale právě od čtvrté skladby to jde se sílou hudebních myšlenek zásadně z kopce, který ani před tím (ruku na srdce) nebyl z nejvyšších. Následným skladbám už se nedaří zaujmout tak silně a vyvětrat odér undergroundu, ke kterému můžeme mít čistě z principu vřelé sympatie, ale objektivně tím mnoho nevyřešíme. Kapela poněkud krkolomně proplétá různé motivy a myšlenky, tu volí heavy riffování, jinde se snaží vše zahalit mlhou psychedelie a třeba ve skladbě Othenian Blood jak kdybych slyšel pokus o hutný hlasový projev Mikea Scheidta z YOB. Ostatně i ty bych se nebál přiřadit k možným inspiračním zdrojům Druids, byť čisté srovnání muziky jedné a druhé kapely vychází jako čistá kontumace.

Abych ale byl zcela upřímný, doposlouchat album do konce se dá a ani to zase tak moc nebolí, pokud se tedy nezačneme soustředit na zvuk, který je jedním slovem příšerný. Opravdu hodně přebuzený, zkomprimovaný, ořezaný a přesně ten, který z vyšších principů odkládám do koše. I kdyby ta deska byla kdovíjak dobrá (zdravím kapelu Baroness), do mého přehrávače má vstup zakázán. Jinak pokud nevěříte tomu přirovnání k OM, zkuste skladbu Traveller, i když přiznávám, že v ní v takovém opravdu malinkatém množství slyším i vlivy Mastodon. Ano, přesně takový kočkopes z toho nakonec vylezl.