Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dying Passion se vrací se svým už devátým studiovým albem a seznamují nás s osudem astronauta, který se sám v nekonečnu přesouvá z místa na místo. Vysílá signály daleko od našich pozemských životů ve fascinujícím prostoru nekonečna. Objevuje, přemýšlí a srovnává. Koncept nového alba je z hlavy Standy Jelínka a o jeho finální podobu se kromě songu Round And Round svými texty postaral Miroslav Václavek. Proces, který už v minulosti zafungoval, nebylo třeba měnit. Kapela se pět let od alba Black Threads vrací s nahrávkou, která se naplno noří do universálního příběhu, představuje se v různých polohách a doslova tančí nad žánry. Současnost Dying Passion je nadále postavená na atmosférickém znění, od klasicky rockového projevu hodně často přepíná k post-rockovým náladovkám, kde je to nekonečno na dotek, a nebojí se jít ještě dál. Do temně zasněných popových aranžmá například. Vítězí ale atmosféričnost, schopnost s ní pracovat a těžit z ní.

Skylor je nejvíc rozkročenou nahrávkou za dobu, co Dying Passion znám. Albem, které postupně odkryje svou silnou stránku, a to je přehrání hlavního příběhu. Astronaut díky skladbám skutečně ožívá, ten prostor co vidíme z oken domova jen velmi vzdáleně je rázem blíž, a díky tomu jak každá skladba umí žít svým životem, máme ve své blízkosti různé střípky děje. Silnou stránkou alba je jeho variabilita. Na první poslechy je to křehkost, co Skylor provází, na ty další potom volnost, až takový hudební stav beztíže. Což se hodí, protože jsme spolu s Dying Passion tam nahoře, plujeme si prostorem a na všechno je dost času. Jsme daleko od nás samotných a přitom pořád ve svých hlavách. Ta volnost je na jednu stranu osvobozující, ale pořád jsou tu s námi i temnější myšlenky, různé druhy pochybností. I na Skylor se to bije, byť je jeho hudební charakter hlavně jemný. Nic není jen krásné, tak to přece nefunguje.

Hudba Skylor v sobě ale krásu má. Každá skladba desky je schopná představit svůj dílek alba a člověk se při tom nebude cítit zmatený, když si ho pak pustí celé. Kapela jako první vypustila singl Aerosouls, výrazně rytmickou věc, kde si každý všimne elektronického podkladu. Když budeme pokračovat dál, je tu závěr alba v podobě Breathe, kde ta elektronika zase pěkně probublá na povrch, ale jinak jsme už na míle daleko od prvního singlu. Prakticky hned mě zaujala věc s názvem In The Code, atmosférou až po okraj naplněná intenzivnější a temnější skladba. Po vokální stránce roste pocit až jisté vznešenosti, vážnosti okamžiku. Tento song jako by se trochu vymykal jinak přátelštější povaze desky. Když už jsme u zpěvu, vokály, jejich melodie a návaznost na hudbu, to je další devíza Skylor. Novinka krásně drží pohromadě, což se podařilo i přes její přelétavou povahu. Dying Passion jsou rozhýbaní, ale přitom pořád tam, kde se cítí komfortně. Po velmi dobrém Black Threads se kapele povedlo dát své hudbě další úroveň.

Album otevírá Search, klidná a melancholická záležitost, kterou opět vokál krásně posouvá dál. Takový hravý pop-rockový start postavený na milé náladě a který ukáže, že to otevření desky v sobě má víc významů. Good morning space, to jsou první slova Shadowplay, písně s výraznou melodií, která se vryje pod kůži mezi prvními. Ono bylo po úvodním singlu vůbec zajímavé sledovat, jak album jednotlivé motivy a skladby pomalu odkrývá. Shadowplay se to podařilo dost brzy, o trochu déle to trvalo titulní skladbě, té nejjemnější na desce. Ale zase je to melodie, symbióza času, hlasu a prostoru, co se najednou protnou v jedno. A byla to zrovna tahle skladba, kdy se u mě poslechy Skylor zlomily v něco silnějšího. V Breakwater to bouří, pne se a je to vedle In The Code ten největší neklid alba. Ale není to něco, čeho bychom se měli bát. Jen takový vykřičník, zvolání, že temnota (i s kusem světla za zády) je tu pořád s námi. A taky asi navždy bude. Nejpomaleji jsem se dostával do trojice On The Edge, Round And Round a Another Kind Of Light, ale jak se říká - nic není zadarmo. Navíc i tady ta pověstná jiskra přeskočila a otevřela další dimenze desky.

Důležité je, že Skylor nabízí poutavý příběh, který vtáhne do děje. Album nemá slabé místo a kdo kapele občas v minulosti vyčítal jistou plochost, měl by na novince najít něco opravdu jiného. Ono je to vždycky spíš o tom, jak hluboko se do toho člověk umí a chce ponořit. U Skylor se to nabízí prakticky samo. Ta nezatíženost, ty možnosti se nechat nést a dumat u toho. Dying Passion nepředvádí revoluci svého soundu, jen jej posouvají o krok dál. Zůstavají sebou samými, rockoví, melancholičtí, ale taky s dream popovými nuancemi a lehce syntetickým podkresem. Ten ale ke kapele patří už dlouhá léta. Album vychází ve znamení dvojek 22.2.2022 u Epidemie Records, tedy za pár dní. Berte tento článek jako jeho představení a doporučení. Já jsem opravdu spokojený a myslím, že mi Skylor ještě během roku několikrát napoví, že bych na něj neměl zapomenout ani při bilancování. Nechám se překvapit.