Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro ty poctivé co se hlásí, ale i pro ty, kteří se nepřiznali a tíží je to na duši, provedu lehké shrnutí jejich biografie. Dynfari až na bulharského basáka Martina pocházejí z Islandu, který se na jejich hudbě logicky výrazně podepsal. Datum jejich vzniku spadá do roku 2010 a současná Myrkurs... je jejich pátou dlouhometrážní deskou. Jinak jsem o nich moc zajímavostí nenašel. Jedině snad to, že Jóhann Órn, což je kapelní mulstiinstrumentalista, odjel v roce 2015 koncertní turné po Spojených Státech a Mexiku s Negura Bunget coby kytarista a zpěvák. Možná právě tehdy o Dynfari uslyšel v sousedním Rumunsku jejich současný basák Martin Tsenov... Koho by kapela zajímala víc, může se podívat na jednu naši starou recenzi, která se věnuje jejich druhému albu.

    
Když jsem začal album naposlouchávat, necítil jsem víc než jen slabé vzrušení. Nepřišlo mi, že by Dynfari přišli s něčím velkolepým, co by si zasloužilo nějakou výraznější reakci. A tenhle pocit přetrvává, ovšem zároveň se zjištěním, že cokoliv nabubřelého a megalomanského by bylo ke škodě věci. Myrkurs... stojí na pevných nohou držených jistotou, že s takto vyzrálým materiálem nelze propadnout sítem času a nezanechat ani stopu. Je vyvážené, uleželé jako sejra a má v sobě podivný klid, který ne vždy koresponduje s tím, co člověk slyší. Nazvat jejich hraní black metalem v současné době nejde bez výhrad a srovnání věcí na pravou míru. Určitě tam někde ten prapůvodní kořen je, ale mnohem výrazněji se projevoval na starších nahrávkách. Jak léta běžela, vývoj neustrnul a od předminulého alba The Four Doors Of The Mind se jejich styl vydal více cestou atmosférického metalu, který sice občas škrábne špinavým nehtem, ale vzápětí vás po čerstvé ráně pohladí chladivá hebkost padající mlhy.

Táhlé kytarové plochy čerpající inspiraci v post-metalu mají hypnotický vliv, ne vždy uklidňující, ale také mající daleko k nějakému běsnění. Kapela se v prvé řadě snaží vyvolat atmosféru, kterou mají od narození v krvi. Někdy je kvůli ní potřeba trošku plesknout svini po zadku a zatočit rodeo, ale další pasáže ukazují, že to není jediná cesta lemující kontury této nahrávky. Dynfari nemají daleko k vikingskému metalu, který z blacku notně láduje kanón, ale pravá černota to není. Spíš jde o přírodní rozjímání, kterému sluší jak slunečno tak zataženo.

Asi každého napadlo, jestli by bylo možné Dynfari přirovnat k jejich slavnějším bratrům Sólstafir. Na to není úplně snadná odpověď. Přímé, konkrétní znaky, na které by se dalo sáhnout tu chybí, ale nejde ignorovat podobně melancholická nálada, díky které jdou obě kapely po stejné straně kopce. Ten islandský duch nejde zapřít. Určitá podobnost by se dala najít i ve vokálu, ale hudebně se Dynfari se Sólstafir rozcházejí už v základním táboře. První jmenovaní jakoby nechtěli zcela opustit metalovou stáj, zatímco ti druzí jsou z ní už napůl venku. Možná proto u nich ta vokální hysterie, jakoby nevěděli, kam patří - ven, nebo ještě dovnitř?

Nemůžu popřít, že se mi album trefilo do nálady. Počasí zebe, a tak mi není proti srsti si uvědomit, že někde je ještě větší kosa. Trošku pikantní je pak včerejší recenze na Sólstafir. To není náhoda, nesmí.