Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echolons))) - Idea of a Labyrinth

Echolons)))Idea of a Labyrinth

Jirka D.10.12.2019
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (TON056) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Rocková deska se slyšitelnou snahou o sofistikovanější než jen mainstreamový zvuk, což byl chvályhodný záměr, který se ale podařilo dotáhnout jen velmi omezeně.

Od počátku jsem věděl, že s touhle kapelou a jejich novou deskou budou potíže, ale nechtěl jsem to odpískat hned zkraje a dát jim šanci mi přišlo fér. Ono to nakonec nedopadlo zas tak strašně, jen k tomu cíli vedla krkolomná cesta plná výmolů a odpočívek, kde bylo potřeba vyčistit hlavu a nabrat dech na další pokračování. Otázkou od počátku bylo, jestli je to album celé tak jednoduché, anebo naopak tak rafinované a jednoduchým se tváří jen naoko. Už jen díky přirovnáním, uvedených v dostupných informacích o kapele, začínajících na U2 a Foo Fighters, jdoucích přes Incubus a končících u Pink Floyd a Porcupine Tree, začne jednomu vrtat v hlavě, že někdo otočil dvě stránky současně.

 

Echolons))) band

 

Kapela Echolons))) funguje od roku 2006 a jak to, že na kontě má kromě aktuální desky pouhopouhé jedno EP Mount Neverest z roku 2014 a jednu řadovku z roku 2011, fakt nechápu. Co všichni dělali celou tu dobu?! Novinka a v pořadí druhá dlouhohrající deska za třináct let existence se jmenuje Idea of Labyrinth a že by se na ní zúročily ty dlouhé roky příprav, není moc slyšet. Kapela hraje rock, kterému marně hledám vhodný přívlastek, protože v materiálech uvedený prog rock a alternative rock mi moc nesedí. Respektive nic progresivního neslyším, pokud si snad nepřipustíme malilinkatou podobnost s Porcupine Tree prostě proto, že to nejsou zas tak úplně triviální písničky a kapela se nebojí zvuk zahustit klávesami, syntezátory a dalším vercajkem. Rock alternativní je tak široký pojem, že se do něj vejde všechno a nic, a spekulovat nad tím, jestli jsou Echolons))) alternativa (a k čemu?), se mi nechce.

 

Je to prostě rock, trochu komplikovanější než prostý rádiový mainstream, místy docela dost nasládlý popíkem a naštěstí poměrně slušně poslouchatelný, i když žádná extra třída to zase není. Z těch nabídnutých kapel mě v jednu chvíli napadli američtí Incubus (Labyrinth), z těch nenabídnutých bych za sebe přidal Red Hot Chili Peppers v pozdějším, spíš pop rockovém období. Echolons))) hrají na pěkné melodie a snadné písničky, které v omezené míře koření různými, především kytarovými vyhrávkami s lehkým uměleckým přesahem. Kapela se za každou cenu brání tomu, aby vyvolala triviální dojmy, a její ambice jdou jednoznačně trnitějšími cestami, než jak by se možná nabízelo na první dobrou. Což ji rozhodně šlechtí.

 

 

Tím ovšem není zaručeno nic víc než respekt v mezích slušnosti, protože ambice jsou jedna věc a realita věc druhá. Zcela otevřeně je na albu skladeb nebo aspoň pasáží, které by mě vyloženě položily na lopatky, jako šafránu a spíš je to takový neslaný nemastný rock z kategorie „poslechnu si a tím to končí“. Album celkem slyšitelně trpí značnou nevyrovnaností a jestli jsou první dvě skladby příslibem zajímavého pokračování (především díky klávesovým partům v Leaving The City), tak v průběhu desky tenhle pocit postupně vyprchává a s poslední skladbou vyloženě zasmrádá. Na vině může být i lehce umečená barva hlasu hlavního zpěváka, která mi i přes několik poslechů stále nesedla a která je jedním z důvodů, proč album bez pocitu viny odkládám.

 

Čímž to taky celé bez pocitu viny končím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky