Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže debutní, a nutno podotknout také velmi zdařilé, epko Amíků Egypt v mnohém připomínalo uvolněné, bezstarostné Saint Vitus po čajovém dýchánku u Ala Cisnerose, kterému se zrovínka zaseklo v přehrávači druhé album Cream, s jejich letošním, již plnohodnotným dílkem se věci mají poněkud jinak…

Rozvážné, místy až meditativně vláčné kroucení strun se tentokrát probíjí vpřed přeci jen kapku ostřejším krokem. Dlouhé, minimálně sedmiminutové kompozice s postupně gradující stavbou, až na pár výjimek (slovy tři), dostaly pořádně za uši. Rozcetlované, jednodušší a údernější kousky s jasně definovanou strukturou navíc - oproti debutu - podpořené o poznání obhroublejším a vyřvanějším hláskem Aarona Esterbyho, balancující svým zabarvením až kdesi na pomezí teritorií Lemmyho Kilmistera a „Wino“ Weinricha, jasně dominují. Ty tam jsou hojné, čistě zpívané pasáže, postupně nabalující další a další zvukové fragmenty, sílící a rostoucí jako obří sněhová koule nezadržitelně se řítící ze svahu střemhlav dolů, nezastavitelné, vzrušující. Snad kromě monumentální "Orb Of The Wizardking", která jako jediná snese skutečně ta nejpřísnější měřítka, se zbytek materiálu ubírá povětšinou podle jednoho jediného vzorce, pravda, tu a tam lehce modifikovaného kytarovou vyhrávkou, nenápadným přechodem, ovšem ve výsledku stále s poněkud jalovými účinky.

Přímočarý stoner/doom/hard rock šmrncnutý příchutí sedmdesátek. Zní to jako dobrý nápad, ale ždímat ho skoro hodinu na 1200 otáček v jednom kuse? Ale jděte. Jestliže by Egypt dokázali sebrat odvahu, vyhodit čtyři pět naprosto zbytečných vycpávek včetně neprůbojného coveru "Black Night" a svou první velkou desku „degradovat“ na obyčejné, ovšem slušně našlapané EP, udělali by za současné konstelace zřejmě tu nejvíc nejlepší věc jak pro sebe, tak pro své posluchače. Takto jen velmi stěží dosahují mety vratkého nadprůměru a decentně probarvené šedi, bohužel.